Jak doma zkrotit „malého tyrana“

Jak doma zkrotit „malého tyrana“

Dřív byly děti hodnější, říkají mnozí, ale není to pravda. Agresivní byly vždycky. Jen se to neodvažovaly otevřeně projevit. Kdyby řekly mamince: „Tys mě naštvala, nesnáším tě!“, poslala by je na struhadlo do kouta. Ale měly to v sobě a užíraly se. Z toho jsou pak v dospělosti žlučové kameny, žaludeční vředy, psychosomatické problémy a nemoci. Dítě by proto mělo projevovat negativní emoce, ale zároveň by se mělo učit dávat je najevo kultivovaným způsobem.


A jak by se tomu mělo naučit?

Třeba tak, že je nebudeme posílat do pokojíčku, když se začneme s partnerem hádat, jde-li o téma, které to snese. Aby vidělo, jak se nepříjemné věci říkají. Že si při tom koukáme z očí do očí a neskončíme dřív, dokud se neusmíříme. Nejhorší je, když táta práskne dveřmi a zavře se u počítače, zatímco máma odejde nakupovat a dítě si zoufá, že je konec. Výsledkem jsou zlostná, nejistá, hyperaktivní a depresivní stvoření. Každý konflikt se musí vyřídit dřív, než zapadne slunce.

Ale co když jsme na sebe pořád naštvaní?

Zaútočit nebo utéct dovede každé zvíře, to jsou hormony, instinkty a pudy. Jenže my jsme lidé a máme taky rozum, svědomí a zodpovědnost. Měli bychom neustále udržovat oční kontakt. Abychom viděli, co ten druhý v očích má, zda očekávání, zlost, touhu nebo strach, a on viděl, co v nich máme my. Navzájem se tak empaticky zrcadlíme a spontánně hledáme k sobě cestu. To je ta chvíle, kdy můžeme říct, je mi to líto …

Druhý stupeň je mírný fyzický kontakt. Dotkneme se toho druhého třeba malíčkem. Skoro jistě převáží pocit, že se máme vlastně rádi. A když nepomůže ani to, obejměme ho a řekněme mu, co cítíme. To platí jak mezi manžely, tak mezi rodiči a dětmi.

Rodiče dítě občas zfackují, je to dobře?

Tělesné tresty, stejně jako věty typu „Jdi pryč, nechci tě ani vidět!“ nejsou dobré. Neměli bychom však sklouznout do druhého extrému, kdy táta s mámou dítěti plní všechna přání. Včetně toho, že bude jíst jenom tenhle jogurt a touhle lžičkou a žádnou jinou. Ve jménu svobody pak vyrůstají „malí tyrani“, generace sobců bez frustrační tolerance, protože když byli malí, dělali si, co chtěli. Dnes jim proto mj. kolabují manželství. Nenaučili se něco vydržet, obětovat se. Výchova dítěte musí mít jistý řád a hranice.



Facky jsou zakázané, co tedy funguje?

Jednoduché věci, které fungovaly vždycky: že se vychovává cukrem a bičem, ale ten cukr je na prvním místě. I když dítě nemá výsledky, které si představujeme, je vždycky na místě pochvala – snažil ses a to je úžasné! Tím spíš máme šanci, že příště bude jednička. Že „ano“ a „ne“ je jednoznačné, bez slovního driblingu mezi tím. Že na prvním místě je manžel, pak teprve dítě. Ženy mívají pocit, že by se spíše měly věnovat dítěti než svému muži, ale to je proti řádu. Otec rodiny by měl např. jako první dostávat jídlo na stůl a ani společné spaní rodičů a dětí v jedné posteli není nejlepší nápad.

A co když se žena nechová jako žena a muž jako muž?

Pak se to nenaučí ani jejich děti. To jsou prosté zákony přírody. Muž je hranatý, přímý a průhledný, žena oblá, tajemná a nadaná svůdností. Svádí muže a motivuje jej, aniž by si hrála na generála. Neříká „Uvař!“, ale „Budu šťastná, když dnes uvaříš, ty to tak dobře umíš…“. Pak je všechno v pořádku.

Tak jako to dělaly naše matky?

A dcery jim to zazlívaly. Dnes to došlo tak daleko, že ženy své muže neuznávají. I proto je tolik rozvodů a svobodných matek. Děti žijí ve smutku a zmatku, osm z deseti chlapců trpí hyperaktivitou. Chybí jim táta jako vzor. Nahrává tomu i společenské klima. Vždyť posledních dvacet let ženám všichni radili, jak žít bez chlapa, protože on je přece omezuje a nemohou se vedle něho rozvíjet. Zároveň se investovaly hromady peněz do výzkumů na téma „muži a ženy jsou stejní“. Je fajn, že ženy umějí řídit auto nebo firmu, že nejsou hloupé, ale kvůli tomu by ještě neměly ztrácet svou ženskost.

Co dnes muži doma postrádají nejvíc?

Mateřské teplo. Muži ho potřebují, o dětech ani nemluvě. Neznamená to chovat se k partnerovi jako matka, ale tak, aby se cítil přijímaný bez nějakých podmínek: jsi tady doma, spolehni se na mě, umím tě potěšit, umím tě vzít do náruče. To je pravé ženství. Když je ale žena ženou jen napůl – ani ryba, ani rak – ztratí chlap svou přímočarost, ochranitelské pudy, a pak i své mužství. Zkrátka to přestane fungovat. Mnohé ženy dnes navštěvují různé ezoterické kurzy a šamany, a tak se od svých mužů vzdalují ještě víc. V ezoterice ženskou nedožene žádný chlap, takže dřív nebo později se takové manželství vyčerpá a rozpadne.