Každý okamžik života prožíváme jen jednou

Každý okamžik života prožíváme jen jednou

V poslední době se nás víc než kdy jindy (hlavně zásluhou tzv. pandemie Covid) dotýká něco, čemu jsme se možná dlouho úspěšně vyhýbali – samota nebo naopak nadměrná blízkost, nejistota v našich plánech, vlastní odpovědnost, smrt. Žádný zázračný návod, jak se s tím vším vyrovnat, asi nedostaneme, ale můžeme hledat takový, který se už v podobných situacích osvědčil.


Patří sem i model pěti fází smutku, který psycholožka Elizabeth Kubler-Ross původně vyvinula pro práci s umírajícími a dnes je obecně přijímaný i při procházení jinými životními krizemi.

Popírání

to nemůže být pravda, je to přehnané, to je nějaký omyl.

Hněv, agrese

odmítám přijmout skutečný stav věcí, hledám viníka.

Smlouvání

když něco udělám, všechno se změní, vrátí zpět.

Deprese

je to beznadějné, nic nemá cenu, proč jsme to všechno dělali, když budoucnost nepřinese nic dobrého.

Smíření

pořád je tu naděje v něco smysluplného, pro nějakou radost, pro urovnání vztahů, myšlenek, pocitů, pro život, i když zatím nevím, kam se bude ubírat.

Procházíme-li krizí jako společnost, můžou se tyto fáze u jednotlivých lidí různě prolínat. Každý také nemusí projít všemi a ne všichni dojdou ke smíření (tak jako k němu všichni nedojdou ani na konci života). K čemu nám to tedy může být dobré? Tento model přináší aspoň obecné pochopení prožívání celé situace. Pochopení druhých, ale především sebe samých. Orientaci v tom, co se děje.

Optikou téhle teorie lze např. lépe pochopit známého umělce, který na jaře nadšeně šil roušky a teď je stejně vehementně odmítá nosit. Spolužáka vysokoškoláka, který mi do e-mailu přeposílá tzv. konspirační teorie. Ale i kamarádku, která se bojí chodit nakoupit. A můžeme se svobodně rozhodnout, jaký postoj k tomu zaujmeme.

A také lépe pochopíme, kde stojíme právě teď my. Smlouváme a snažíme se zvládnout i to, co se zvládnout už nedá? Nebo se dostáváme do deprese z nadcházejících Vánoc? Nic z toho není špatně, a když víme, že v tom nejsme sami, můžeme to lépe přijmout. Třeba i tím, že vyhledáme pomoc.

Co když svět neskončí?

Rakouský psychiatr a zakladatel logoterapie Viktor Frankl si v koncentračním táboře promýšlel přednášky, které chtěl uspořádat po skončení války. Přestože reálná neděje, že se mu to opravdu podaří, byla v té chvíli mizivá. Podobně vychází ze své těžké válečné i poválečné zkušenosti americká psycholožka Edith Eva Eger. Oba se snažili neutápět se v tom, jaká nespravedlnost se děje, ale položili si jinou otázku: Co po mně život chce, co se ode mě očekává?

Zároveň oba zdůrazňovali, že to nemusí být nic velkého, nic mimořádného. Nemusíme v karanténě rozjet novou kariéru ani se naučit japonsky. Možná se naopak musíme něčeho vzdát, přeskupit priority. Uvědomit si, že každý den mohu prožít i hezkou chvíli s dětmi, na procházce se psem, ale i koukáním na seriál. Že zdánlivá prohra může být vítězstvím.

Jak říká název autobiografické knihy Edith Egerové: Máme na vybranou. Je jen na nás, jestli dojdeme až ke smíření. Nemusí to být hned, ale může to být dřív než těsně před smrtí. Protože pak nebudeme muset litovat „pěti věcí, kterých lidé před smrtí nejvíce litují“, o nichž píše Bronnie Ware:

Měl/a jsem svůj život žít podle sebe, a ne podle očekávání ostatních.
Měl/a jsem mít víc odvahy vyjadřovat své pocity.
Neměl/a jsem tolik pracovat.
Neměl/a jsem přerušit kontakty se starými přáteli.
Neměl/a jsem se bát žít šťastný život.

Zkusme se zamyslet nad jednotlivými body:

Je tam něco, co by se mohlo týkat i nás? Pokud ano, co s tím uděláme? A můžeme něco z toho udělat právě teď?


Už teď můžeme např. vystoupit z nějaké role, kterou nechceme ve svém životě dál hrát. A v první řadě třeba tím, že se pokusíme vyjádřit své pocity. Konstruktivně, bez přehnaných emocí. Zkusme to s nějakou maličkostí, která nám ale znepříjemňuje život. Učme se to. Uvědomujme si to. Připusťme si, že tady jsou pořád nějaké možnosti, jen je třeba si jich začít víc všímat. Změna se většinou děje postupně, krok za krokem.

Pěstujme si svá přátelství, své vztahy. Stále je dnes řada možností, jak být ve spojení. V době omezených kontaktů zkusme napsat dopis. Takový ten klasický, na hezkém papíru, který poputuje od schránky ke schránce. Vánoce jsou pro to ideální čas. Nebo naopak můžeme uspořádat on-line sraz bývalých spolužáků či zahrádkářského klubu (ovšem těžko v nouzovém stavu).

A konečně, pokud u nás spíš převládá pocit, že potřebujeme být chvíli sami, nebojme se to přiznat sobě i blízkým. Energie vložená do vztahů, do duševní pohody je možná dnes jednou z nejlepších investic.

Jak ale žít šťastný život?

To je spíš shrnutí všeho předcházejícího. Také připomenutí, že šťastný život je volba. A že to není to rozjásané bezstarostné štěstí, které zas tak moc často neprožíváme. Že je to něco hlubšího – život naplněný, smysluplný, který vychází z nás, v němž se sbližujeme s druhými. Život, ve kterém se dotýkáme jeho podstaty, sebe i druhých. A to vyžaduje nějakou dávku úsilí. Na druhou stranu pak cítíme, že i když delší čas prožíváme něco těžkého, když si občas dovolíme propadnout smutku, ještě to nemusí znamenat, že náš život jednou nebudeme vnímat jako dobrý.

Hrdinky reportážní knihy Moniky Zgustové „Oblečené k tanci na sněhu“ prošly gulagy – sovětskými pracovními tábory, podmínkami skutečně nelidskými. Přesto by většina z nich tuto zkušenost ze svého života vymazat nechtěla. Možná zkrátit, ale nikoli ztratit. Co tedy považovaly pro přežití, ale i další život za zásadní?

Na první místo stavěly přátelství. Tak silné, že je v běžném životě není možné prožít. Na druhém místě pro ně byla důležitá kultura a konečně hledání krásy. A to i v podmínkách, kde neexistovaly, takže byly nuceny si je samy tvořit – vymýšlet básně, zhudebňovat je, stále si opakovat to, co se uchytilo v paměti.

Velkou roli hrálo zřejmě to, že se tam setkávali političtí vězňové – lidé vzdělaní, se silným přesvědčením o důležitosti morálních hodnot, což zůstalo zásadní součástí i jejich dalšího života. Po návratu domů se snažily svůj čas dál naplňovat přátelstvím, uměním a pomocí druhým. A to navzdory tomu, že většina z nich žila i pak ve velmi skromných poměrech, ve starých panelákových bytech na periferiích, avšak mezi knihami, obrazy, hudbou. „Právě ženy, které dovedly i v krutých podmínkách mezi surovými dozorci a spoluvězni z řad kriminálníků nalézt krásu, přežily,“ říká autorka knihy.

Naplnit život moudrostí a krásou

Takové příklady lze najít i jinde. Můžeme se opírat o staré filozofy, buddhistické mnichy, osvícence, vědce, spisovatele… Hledat krásu kolem nás, vyjít do přírody, obklopit se hudbou, obrazy, těmi nejlepšími myšlenkami. A pokud nám to nic neříká, můžeme pátrat v technických oblastech, přírodovědě nebo se věnovat třeba šití.

Ke každému promlouvá něco trochu jiného a většinu z toho dnes máme na dosah. Alespoň malý prostor si pro takové doteky života může vytvořit každý z nás. A podle svých možností se o ně dělit s ostatními.

Velmi blízko měl k tomuto tématu i dětský onkolog Josef Koutecký. To, čeho se v životě dotýkáme, pro něj bylo velké téma, o kterém i přednášel. V rozhovoru krátce před smrtí řekl:

V dotyku je ukryté veškeré bohatství nitra a vrací člověka k jeho podstatě. Každý se od rána něčeho nebo někoho dotýkáme – zrakem, sluchem, čichem, chutí, hmatem.“ A pokračoval i na téma smíření: „Smysl života a jeho praktikování by měly vést k vnitřnímu uspokojení se sebou samým, protože vnitřní smír je to nejkrásnější. Člověk má hledat vnitřní uspokojení a usínat s pocitem, že nikomu a ničemu neublížil. Důležité je, abyste si to každý den aspoň uvědomili. Pokud se za něco stydíte, tak to můžete druhý den napravit


Dotknout se smrti může znamenat dotknout se života. Nově, hluboce, opravdově. Bez ohledu na výsledek. Možná že teď nepotřebujeme nové informace, nové druhy sebepoznání, jógy, všeho. Snad by v období blížících se Vánoc stálo za to prozkoumat vše staré, známé a osvědčené.
Letošní Vánoce budou určitě jiné než všechny předchozí. Určitě se vyrojí řada návodů, jak je „přežít“. Bylo by ale škoda pojmout současný život takto.

Pořád je to náš čas, který nám nikdo nikdy nevrátí.