Co dobrého lze najít na bolesti?

Cit je vyvážená mince o dvou stranách. Na jedné je světlo, protože čím víc dokážeme cítit, tím víc můžeme milovat. Na druhé je ale tma, jelikož čím víc jsme schopni cítit, tím větší zažíváme i bolest.

Prožíváte příkoří, zradu, výsměch, zklamání a trápí vás, proč je citová bolest tak intenzivní, a navíc trvá tak dlouho? Raději byste necítili nic? Přesto není dobré snižovat kapacitu srdce. Je pořád lepší cítit bolest nežli prázdnotu.

Povězme si něco o bolesti, a uvidíte, že přestane být vaším nepřítelem.

Jak citlivá je bolest, aneb jak málo k ní stačí

Na přechodu srazilo auto děvčátko. Akutně potřebovalo doplnit krev. Lékař přitom zjistil, že má hypervzácnou krevní skupinu Rh nula, jakou mají jen desítky jedinců na celém světě.

Vtom spatřil jejího bratříčka, dvojče.
„Můžeš jí darovat život,“ řekl mu.
Chlapec svěsil hlavu a kývl. Začali mu odebírat krev.
Z očí, kterými sledoval odběr, mu tekly slzy. „Kdy,“ vyhrkl chlapec, „kdy zemřu?“
Užaslému lékaři došlo, jak chlapec jeho slova pochopil. Že své sestře přenechá svůj život. A přesto řekl ano. Jak málo stačí, aby se štěstí proměnilo v bolest …

Snad každý, kdo někdy poznal citové zranění, by byl raději zraněn fyzicky. Na odřený prst přiložíte obvaz a podáte utišující lék, jak ale chcete obvázat a léčit srdce?

Říká se: „To chce čas.“ Nebo také: „Čas uzdravuje.“

Taková hloupost! Čas neuzdravuje. Čas nás leda učí žít s bolestí. Srdce může časem zapomenout na bolest, ale ta bolest v něm pořád je. Přestože zdánlivě slábne, občas se připomene. A je to tak dobře.

Proč to tak dlouho trvá?

Proč to tak dlouho trvá? Tak se může ptát těhotná žena, která touží po dítěti. Nebo třeba zahradník, jenž zasadil strom a těší se na ovoce. Stejně jako zraněný sportovec, co by se nejradši už viděl na hřišti.

Takže, proč to tak dlouho trvá? Prostě proto, že žádný vývoj se nedá uspíšit. Ani těhotenství. Ani růst stromu. Ani doléčení zranění. Každý plod musí vyzrát. Zraje ve tmě, sám, tam, kam nedosáhne náš rozum, kde nefunguje lidský nátlak ani žádná časomíra. Všichni musejí počkat.

Rány se nikdy neuzdraví tak, jak chceme my, ale tak, jak ony samy potřebují. Do té doby jsme jaksi limitováni. A i když se na proces hojení budeme celou dobu zlobit, nakonec uznáme, že se vyléčily přesně tak, jak jsme si představovali. A tak to funguje nejen v těle, ale i v duši. Nezbude nám, než být trpěliví a věřit. Víra nečiní věci snazšími, ale možnými.

V čem nám bolest pomáhá?

Když bolí srdce, povězte mozku, že to bude dobré. Neuvěří vám. Mozek je racionální orgán. Uvažuje takto: Co bolí, z toho mám špatný pocit. Z čeho mám špatný pocit, to nemůže vést k dobrým myšlenkám. Co nevede k dobrým myšlenkám, nemůže vést k dobrým činům. Co nevede k dobrým činům, nemůže vést k dobrým výsledkům. Jak by tedy špatný pocit mohl vést k dobrým koncům?

Ano, bolest je nepříjemná, ale co když je to dobře? Co když právě ji potřebujeme, protože nám říká: Do tohoto bodu se nesmíš už nikdy vrátit!?

Bolest matky vede k narození dítěte. Bolest zraněného sportovce končí s uzdravením. I strom může bolet, když roste (malé děti to bolí.)

Díky bolestným zážitkům nikdy nejsme jako dřív. Bolest nás naštěstí mění.

Bolest nás činí silnějšími, protože se ji učíme překonávat, tak jako slzy nás činí statečnějšími nebo chyby moudřejšími.

Když nás něco bolí, nemusíme to nenávidět. Vždyť bez bolesti by nebylo utrpení a bez utrpení bychom necítili potřebu ponaučit se, udělat krok z místa, kde jsme se cítili nesnesitelně.

Bolest naopak potřebujeme přijmout a používat ji jako palivo na své cestě. Díky tomu se bolest, kterou cítíme dnes, stává silou, kterou pocítíme zítra.

Každá bolest, kterou prožíváme a překonáváme, jednou dostane smysl. Vždyť právě bolestné minulosti vděčíme za lepší budoucnost.