Projektujeme si do druhého své chyby, nebo se námi snaží manipulovat?

Stává se, že se v komunikaci s více či méně blízkým člověkem necítíme dobře. A ptáme se sami sebe, proč. Nejsme dostatečně vnímaví, soucitní, neumíme se naladit na způsob jeho jednání, nebo v druhém dokonce vidíme vlastní chyby, což nás dráždí? Psychologové tomu říkají projekce. A co když jsou naše nepříjemné pocity varující reakcí na chování člověka, který není empatický, chce námi manipulovat nebo nám dokonce ublížit? A není problém na straně obou a jak to poznat?

Vlastní emoce nám nemusejí dát jasnou odpověď, zda jde o naši projekci, nebo o varování před manipulací či nebezpečím z druhé strany. Poskytují nám však jasnou informaci, že se necítíme dobře, že se něco nedobrého děje a že stojí za to udělat nějaký krok, hned nebo dlouhodobě.

Lze takovou situaci řešit, snažit se o změnu, nebo ji opustit a komunikaci či rovnou vztah ukončit.

Další možností je situaci přijmout, což obvykle znamená pokusit o změnu v jejím vnímání.

Poslední variantou je apatie: nechat věc být, což v případě ohrožující manipulace či násilí může být víc než destruktivní.

Měli bychom vědět, na čem jsme

Pokud ten druhý není empatický, nevnímá nás, většinou na nás nepůsobí dobře, necítíme se pochopeni, ale taky nejsme v přímém ohrožení. Spíš jen zůstáváme nerespektovaní, nevyslyšeni. Může jít o typický komunikační nešvar: co nejrychleji se dostat ke slovu a případně ukázat, že já se mám nejhůř (nebo nejlíp). Ale také o některou z klasických komunikačních her podle Berneho transakční analýzy, anebo prostě o nezájem či příliš mnoho starostí na straně druhého.

Je to nepříjemné, někdy až urážející, ale spíš nás to neohrožuje. Můžeme se rozhodnout, jestli budeme věc nějak řešit, dávat najevo své pocity, nebo setkání pro příště omezíme, ale není třeba utíkat.

Pokud však v komunikaci cítíme hrozbu (i jen verbálního) násilí, výhrůžky, je to extrémně ohrožující. Naší přirozenou reakcí je situaci opustit nebo taky zaútočit. Prostě je třeba reagovat, problém řešit, pouhé setrvání ve vztahu může být velmi destruktivní.

Naše nejistota ovšem může narůst také v situaci, kdy „nevíme, na čem jsme“. Nejsme jisti, zda se druhý snaží námi manipulovat, naštvat nás, nebo zda nejde o náš obranný mechanismus, projekci vlastních obav, strachů a rysů chování či přemýšlení do druhého.

Co je moje, a co tvoje?

Pokud ten druhý mluví k nám, osočuje nás a ponižuje, dělá komunikační fauly, „jasně ví“, co je pravda, jeho řešení je jediné správné a nepřipouští diskusi, jde pravděpodobně o snahu nás někam dostat, zmanipulovat.

Takový manipulátor často narazí na naši vnitřní nejistotu, na citlivé místo, a pak se cítíme zmatení, ohrožení, nejistí. Možná mu i uvěříme, že má pravdu a že my jsme skutečně ti špatní. I proto je tak těžké ukončit s manipulátory kontakt, přestat s nimi žít. Umějí najít naše slabé místo a zaútočit na ně. Jsme lapeni do vlastní pasti.

Ale ne každý s námi chce vždy manipulovat. Pokud např. dělá něco, co nám nesedí, co nás dráždí (gesta, způsob řeči …), ale co se nutně nevztahuje k nám, neútočí na nás verbálně či neverbálně, tak to může být spíš naše projekce. Reagujeme na to, co sami na sobě nemáme rádi, co u sebe nepřijímáme, a nemusíme si toho být vědomi.

Sami dobře víme, jak nesnášíme dlouhé slovní projevy, zejména u partnera. A taky víme, že i my máme tendenci mluvit občas dlouho a zároveň jsme celoživotně netrpěliví. Nebo nám druhý může nevědomě připomínat někoho, s kým máme špatnou zkušenost.

Vodítkem jsou i naše pocity

Když cítíme ponížení, stud, vinu, spíš pasivní emoce, které nás zahánějí do kouta, může jít spíš o manipulaci či více či méně vědomou snahu nám ublížit.

Cítíme-li spíš vztek, naštvání, máme chuť být agresivní nebo reagujeme agresivně, může jít o naši projekci.

Ale není to jednoznačné. Když se nás něco dotýká, je pro nás kritiku (a nemusí být myšlena zle, ani jako útok, ani jako manipulace) často těžké snést. A můžeme přitom prožívat jak vztek na druhého, tak hluboký smutek či strach uvnitř.

Kdo je padouch, a kdo hrdina?

Zlobíme se např. na puberťáka, křičíme a on na to reaguje vyzývavým pohledem. To nás rozzuří ještě víc. Může za to provokativní chování puberťáka, nebo náš strach či naštvání na sebe, že nejsme dobrým rodičem? Anebo je to projekce: nepřiznaně nás štve, že se naše dítě umí vyjádřit, říct naplno svůj názor, a my ne?

Je těžké a často nemožné rozlišit, kdo má tu „pravdu“. Kdo je padouch, a kdo hrdina. Argumentovat můžeme pouze fakty. A pokud nám s někým není dobře, máme nepříjemné pocity či nepřiměřené reakce, mělo by to být signálem, že je třeba situaci změnit, přijmout nebo prostě opustit.

Může být užitečné vyjádřit, jak situaci vnímáme, například „když mi říkáš tohle, nejsem si jistý/ jistá, jak to myslíš“, a případně jak se cítíme či co to v nás vyvolává: „cítím vztek“ nebo třeba „a je mi to líto“. A dobré je taky zamyslet se nad tím, proč nás chování či výroky druhé strany tak štvou.

Co skrývám před sebou i ostatními?

Upřímnost k sobě samým je velmi důležitá. To ovšem neznamená, že my jsme vždy ti, kdo za to může a kdo má dané chování snést. Je třeba se rozhodnout. Téměř vždy máme možnost volby, zda v daném vztahu, situaci či svém nastavení chceme setrvat.