Generaci W, jsou to poslední mohykáni skutečného mužství?

Zatímco členové generace Z (nar. roku 2000 a později) si vaří mozky při formulování co nejoriginálnějšího tweetu, vymezujícího se vůči nejnovějšímu opileckému výroku prezidenta, jejich otcové s pobaveným smíchem vypínají televizi a odebírají se do dílničky stlouct svoji sto sedmdesátou poličku na zavařeniny.

Generace W neřeší ptákoviny, nebojí se sáhnout na práci, ani – bez zeptání – na ženský zadek, a pokud se doma rozsype pračka, tak jde a opraví ji. Pozdější generace X, Y a Z se už nikdy nedopracují k žoviálnímu klidu doktora Štrosmajera z Nemocnice na kraji města, který se s cigaretou na kanapi rád pochlubí, že místo odborných zahraničních časopisů čte Káju Maříka. Jeho minimalistické charisma zformovalo celou generaci mužů a žen, jimž je přetvářka cizí stejně jako angličtina, a kteří neotvírají peněženku nadarmo.

Móda jde kolem nich

Když si to chlap generace W rázuje ve dvacet let starých prestižkách a s ještě o deset let starší montérskou taškou z vepřovice na výstavu o českým komixu do Domu umění, nenapadne ho dělat si selfie. V životě neřešil otázku stylu. Lidi, kteří dva roky na vojně zvraceli do plynových masek, mají styl zkrátka v sobě.

Reklamami napumpované mladší ročníky žijí v neustálém děsu, aby nebyly svými hadry, účesy, voňavkami a mobily za kretény. Starší chlápci se ve vasilech a s těsně pod zadkem ustřiženými džíny pohybují s grácií grizzlyho, jehož pohodu nemá šanci nikdo ohrozit. Vědí moc dobře, že se síťovkou v kapse a s jasným nákupním plánem na šest lahváčů nic od nikoho nepotřebují. Teprve v oddělení piv s blížící se expirací se kliďas stává nebezpečným predátorem.

Jsou asexuálně zcela fit

„Já si jdu ještě udělat výmyk,“ upozorňuje před fotbalem partu klackujících hejsků „oldskůler“ s šedým plnovousem, zatímco si v šatně vzorně skládá tvídový oblek do proutěného košíku.

V rudých trenýrkách se schovává neokázalá a deodorantem nedotčená sokolská zdatnost, kterou v moderním „gymu“ nenajdete. Když vás v souboji pod košem přetlačí novopečený šedesátník, musíte se začít škrabat na hlavě, kde se ve vaší výchově nebo genu stala chyba.

Otužilci generace W se udržují v kondici s étosem tažného koně, nechytají se tak do tenat paradoxní sexuality jako nařachaní idioti, kteří s prvním sluncem odkládají už tak dost obtažená trička, aby vnucovali okolí své přebujelé, s láskou depilované prsní svaly, snižujíc své mizerné šance na sexuálním trhu na nulu. Šlachovitá, fortelná a chlupatá těla starých sokolů nejsou na parádu, je to vedlejší efekt tisíců koleček betonu navozených při stavbě vlastního domu.

Přežijí v každé situaci

„Správný muž má v kapse nůž,“ utrousí mladistvé trdlo na pikniku, když nikdo z přítomných nemá jak otevřít plechovku bez očka. Pro jeho fotra to není vtip. I kdyby zkolabovala celá západní civilizace, chlap generace W přežije v lese s kudlou, celtou a pytlíkem rozinek, který nosí pět let v KáPéZetce, aby je pokaždé těsně před expirací na posezení sežral u televize a pečlivě nahradil novým balíčkem.

Ctí heslo: Udělej si sám!

Nejdůvěrnější vztah, který může dnešní cápek získat ke kutilství, je sdílet tematické DIY video z YouTube se slovy: „Hustej týpek.“ Jejich vrstevnice na tom nejsou o nic líp. Zatímco W-mámy uměly 150 druhů buchet, kterými sytily své muže o přestávkách při budování nosné zdi dvoupatrového rodinného domu s garáží, jejich dcery se v retro šatičkách fotí na Cupcake Festu se svým připáleným pokusem a o gastrozážitcích intenzivně informují virtuální okolí.

Byli mistři plodnosti

Jaderné ohrožení dalo světu neuvěřitelně množivou generaci. Index hemživosti W se s následujícími X, Y, a Z nedá měřit. A to ani po šedesáti letech ignorování „zdravých stravovacích návyků.“

Wéčkař s klidem baští večer co večer chleba s paštikou za 9,90 Kč, protože troška chemie rozetřená na staré pečivo ještě nikoho nezabila. Dobře ví, že jediné, co by mohlo jeho vitalitu narušit, je jaderná bomba. Nechápe tedy zoufalství mladších ročníků, které by se rády dobraly kvalitnějšího spermatu za pomocí tofu karbanátků s grepovým frešem a nákladného vybavení na jogging.

Humor není jejich prioritou

Smysl pro humor je z dnešního pohledu Achillovou patou mužů i žen generace W. Stejně jako v praktických záležitostech, vládne i v této oblasti úspornost. Jejich vzory vtipnosti pocházejí z širokého pásma mezi normalizačně břitkou ironií doktora Štrosmajera z Nemocnice na kraji města a Zedníčkovou vitální devadesátkovou kanonádou v neúspěšné honbě za vtipnou pointou v pořadu Kufr.

Tím nejvtipnějším, co mají fotři v záloze, tak zůstávají dvojznačné poznámky na adresu všech ženskost asociujících tvarů a filmové hlášky jako „dřepkins“, „on sežral čtyři salámy“ a „nastavit zrcadlo.“ Právě tato úspornost umožňuje generaci W smát se prakticky všemu – zato nahlas a nevhodně často. Když to chtějí rozjet, jsou už po třech panácích na oslavě šedesátin žoviální jako Zedníček na natáčení.

Doopravdy vtipní začnou být wéčkaři až s nástupem nefalšovaného gerontismu. „Já budu v obraně,“ hlásí v šatně sokol s titanovými kyčlemi, který chodí na fotbálek o holi.

Nic je z míry nevyvede

Když po roce 1989 přišly na trh hovadiny ze západu, integrita generace W byla už natolik pevná, že ji nic z toho nemohlo vyvést z míry. Nestali se emigranty v nové, neznámé době, ale spíš se z pohodlí své zavedenosti smějí zmateným představám svých dětí o rozjezdu start-upů, blogů, kariér v oblastech služeb, o kterých zatím nikdo s určitostí neví, jestli opravdu existují a budou potřeba.

I přes občasné, nepříliš výhodné upsání se k půjčce u Home Creditu, zůstávají W nadále poklidnými pozorovateli začínajícího šílenství a skeptickými diváky ve světě, v němž mají sice dohromady kulový, ale kulový si z toho taky dělají.