Co je horší než workholismus?

Což takhle z Things na Omnifocus? Z GTD na ZTD? Ze ZTD na JZD? A najednou je večer, pátek nebo konec roku. Tyto situace, ať už se v nich ocitáte sami, nebo je pozorujete ve svém okolí, jsou typickými příznaky produktivismu.

Nová forma závislosti

Produktivismus je závislost na novém průmyslu produktivity. Tedy na blozích, knihách, pomůckách a nástrojích, které mají podpořit vaši úspěšnost. Včetně závislosti na čtení takových článků, jaký máte právě před sebou.

Produktivismus se – na rozdíl od reálné produktivity – vyznačuje tím, že se náš pocit, že jsme jen krůček od ovládnutí produktivity, pro nás stává důležitější než to, k čemu má směřovat. Trávíme víc času sledováním blogů, experimentováním a promýšlením nejnovějších nápadů, než děláním toho, co je skutečně užitečné a důležité.

Průmysl osobní produktivity samozřejmě není výjimkou. Jsme atakováni mnoha obdobnými a úspěšnými Průmysly. Průmysl show/sportbusinessu, průmysl počítačových her, průmysl televize a filmu …

Velmi podobný je například průmysl hubnutí. Nikdo paradoxně nezná víc diet a způsobů, jak zdravě jíst, než lidé s nadváhou. Místo toho, aby doopravdy změnili životní styl – začali méně a lépe jíst a víc se hýbat (ano, přesně tak je to složité) – tráví dlouhé hodiny čtením nejnovějších dietních rad, tipů, zkušeností a postupů … Výsledkem je pak tzv. jojo efekt. Ten ovšem postihuje i mnohé příznivce průmyslu produktivity.

Proč vznikl průmysl produktivity

Problém není v něm samotném, odráží skutečné potřeby velké skupiny lidí. A ti jsou dnes ve velké míře obézní, nemocní, nezorganizovaní, vystresovaní z přemíry úkolů, prázdní a znudění absencí důležitých vztahů a smyslu života. Průmysl na to jen reaguje. Objeví se několik odborníků, kteří radí, aplikují své zkušenosti, vydávají knihy, stávají se slavnými. Vznikají produkty, služby, nabídky …

Typický Průmysl, o kterém hovoříme, vzniká v americkém spotřebitelském prostředí, které věci rádo žene do extrému ve všech dimenzích. Když minimalismus, tak vyhodit vše a natisknout placky I’m minimalist. Když nejíst maso, tak uspořádat konference, pomalovat trička a zapálit jatka. Když Mít vše hotovo, tak vést nekonečné diskuze, co tím David Allen vlastně myslel, co je pravověrné a co hereze.

USA jsou země bohatých guruů, kterým by (doufejme) u nás málokdo uvěřil, a Tony Robinsů, co by si u nás se stejným typem motivačních seminářů jen obtížně vydělali na své vrtulníky. Češi jsou skeptičtí, realističtí, pragmatičtí, s nadhledem – a očekávají přesně takový přístup od poradců, trenérů, autorů knih.

Američané dychtí po jednoduchých, instantních návodech na štěstí. A velké množství bohatých lidí se silnými potřebami (zdravě žít, zhubnout, být produktivní …), to je jeden ze zásadních faktorů, který stojí u zrodu našeho Průmyslu. Pro jeho dobré fungování je však nejlepší zákazník ten, který má neustálou potřebu. Nikoli člověk, který si koupí knihu o zdravém životním stylu (nebo o time managementu), a pak podle ní úspěšně žije. Ideální zákazník se vrací, selhává a obviňuje z tohoto selhání sama sebe (nikoli průmysl, který mu nasliboval nemožné nereálně rychle a neuvěřitelně jednoduše). Kupuje nové schéma, nový produkt, nový workshop, novou metodu. A Průmysl jede.

Produktivita není a je složitá

Pokud si tyto negativní aspekty Průmyslu uvědomujeme, můžeme samozřejmě využívat i jeho pozitivní stránky, protože jeho součástí jsou také moudré rady, promyšlené přístupy a dobré metody. Existují kvalitní filmy, dobrá fotbalová utkání, efektivní diety i dobré knihy o time managementu.

Problém ale nastává, když začínáme zaměňovat mapu za teritorium. Kvůli dobrodružství nad počítačovou hrou nám reálně utíká dobrodružství života. Díky nechutné dietě nevydržíme a dáme si konečně něco dobrého. A v neposlední řadě v důsledku obsese nad čtením nových článků o produktivitě se dokážeme báječně zasnít, jaké to bude.

• až nastavíme ten pravý systém,
• až konečně přečteme novou knihu od toho a toho gurua,
• až si konečně koupíme apple a omnifocus.

A zatím nám uniká to nejpodstatnější: za okny běží život, který nenaplňujeme tím, co je opravdu důležité. Pokud se nám cokoli z toho stává, znamená to, že Průmysl nevyužíváme racionálně. Znamená to, že mu podléháme.

Nestačíme-li udělat vše, co bychom si představovali, možná za to může fakt, že žijeme v době informační přehlcenosti. A nedostatečná schopnost sebekontroly, naše zvyky, naše lenost nebo to, že si neumíme stanovit priority, upřednostnit dlouhodobě hodnotné před krátkodobě zajímavým. Nebo je na vině naše aktuální uvědomění (nebo spíše neuvědomění) toho, co je v životě důležité a co bychom v něm chtěli zažívat.

To, jestli si sepíšeme úkoly do omnifocusu či na papír, jestli je prioritizujeme podle Coveyho nebo Linnenbergera, zda a jak vybereme kategorie metodou Mít vše hotovo (Getting Things Done, zkráceně GDT), jestli používáme due dates (termíny) nebo se jim vyhýbáme jako čert kříži, je z hlediska naší skutečné efektivity stejně nepodstatné, jako jestli nám cestou z Prahy do Brna hrála na cestu folková nebo rocková muzika.

Jistě, někdo má rád folk, jiný zase rock. Ale nekonečné hádky o to, co je lepší a proč, jsou asi stejně užitečné jako dohady, zda je lepší Audi, nebo BMW, šunka, nebo uherák.

Mozartův GTD a mýtus „jiné doby“

Nejproduktivnějším hudebním skladatelem všech dob byl W. A. Mozart. Za svůj krátký život (zemřel v 35 letech) napsal přes 600 hudebních děl, včetně monumentálních a rozsáhlých symfonií, oper a koncertů. Pro mnohé bude jistě překvapením, že tento výjimečný muž neměl pro svou produktivitu k dispozici pátou generaci iPhonu, iCloud ani moleskine a pero značky Parker.

Jedním z nejproduktivnějších psychologů byl dnes už skoro zapomenutý Wilhelm Wundt. Vzhledem k délce svého života napsal v průměru asi 3 stránky textu denně. Ani on neměl k dispozici Coveyho plánovací diář a netrávil každý den čtením diskuzí nad nejnovějšími GTD hacky.

Newton bádal ve fyzice i alchymii, Leibnitz se věnoval matematice i filozofii, Helmholtz nebo Goethe se věnovali snad všemu, čemu v 19. století věnovat šlo. A všichni bez blogů o produktivitě!

To ovšem byla jiná doba; lidé nebyli tak zahlceni informacemi, sociálními sítěmi, plejádou možností

rád by se chytil pověstného stébla nadšenec produktivity, jehož záložky stránek o produktivitě dávno překročily nemalý počet urgentních e-mailů nespokojených kolegů a klientů, očekávajících hotovou práci.

Pocit informační přehlcenosti je samozřejmě reálný, ale vždy subjektivní a závislý na tom, s čím srovnáváme a co považujeme za výchozí, normální stav. Spokojeně se svými ovečkami žijící horal, jemuž položíme na stůl nejnovější vydání tří novin, se může najednou cítit víc informačně přetížený než internetový geek, který do svého portfolia přidá další RSS kanál.

Alan Lakein, jeden z nesmrtelných teoretiků time managementu, zařadil do své zásadní knihy kapitolu „Jak zvládnout informační zahlcení“ už v roce 1973. Podobné stati bychom našli i v knihách o životním stylu někdy z období první republiky.

Když se zeptáte velmi exponovaných lidí – podnikatelů, manažerů, umělců, aktivistů – jaký systém organizování a produktivity používají, budou se na vás dívat dost pobaveně. Obvykle je jejich time management systém maximálně jednoduchý a intuitivní a zcela určitě nesnese srovnání s propracovanými systémy přívrženců hnutí osobní produktivity. Jeden papírový blok, chaotické úkoly v mobilu a outlooku, poznámky na rubu obálek či nepotřebných reklam – to je zpravidla vše. Zbytek jsou návyky, způsoby chování a sebekontroly. Tito lidé nepřeceňují strukturu, ale nepodceňují procesy, které vedou k úspěchu.

Proč podléháme průmyslu produktivity?

Příčina je jednoduchá a funguje u všech Průmyslů podobně: je mnohem snazší dostat se do mentálního stavu „cítím se produktivní“ (vybuzený motivační řečí, přečtením knihy nebo koupením nové aplikace) než skutečně produktivní být, tedy dělat nedokonalé věci nedokonalým způsobem a překonávat těžkosti.

Je snadné, ale naivní domnívat se, že celý Problém (zdravého životního stylu, produktivity) vyřeším, když budu dodržovat těchto pět pravidel, tuto metodu, tuto techniku. Stejně jako je nereálné chtít pět zaručených rad a jednu metodologii na to, jak vydržet šťastný v manželství, jak být úspěšný v práci, jak najít v životě smysl. Kdyby to takto šlo, žádný Průmysl by nefungoval. Protože pak by právě jeden produkt nebo jedna kniha získala jasný monopol a svou efektivitou celý Průmysl zdecimovala: nebylo by dalších lidí obézních, vystresovaných, neorganizovaných …

Je dobré nevylévat s vaničkou i dítě

Není však třeba, stěhovat se zpátky do jeskyně nebo psát brkem na pergamen. Můžeme používat metodu GTD, těšit se z designu nejnovější on-line time management aplikace nebo s uspokojením hladit stránky elegantního filofaxu. Ale je dobré uvědomit si, že nejminimalističtější moleskine (který bude, doufejme, obsahovat pouze desky s jedinou kartičkou) ani šestá generace iPhonu nás nepřiblíží produktivitě opravdu podstatným krokem. Protože produktivita je problém uvědomění, rovnováhy, sebekontroly a jednoduchých návyků.

Pokud trávíme nad jakýmkoli systémem produktivity (jeho udržováním, umisťováním položek, kategorizováním, plánováním práce, nastavováním, upravováním, čtením článků, diskutováním na fórech) dohromady víc než půl hodiny denně, máme problém. Jeho léčba není a zároveň je složitá: všímejme si, co funguje. Nedělejme, co nefunguje.

A konečně se zvedněme a prostě běžme udělat to, co je pro náš úspěch, pokrok, zakončení projektu nebo životní spokojenost v tuto chvíli opravdu důležité.