Důvěra je klubko o dvou koncích

Důvěru chápe každý trochu jinak. Jako (ne)důvěryhodné posuzujeme různé typy chování. Co s jedním nehne, jiného zasáhne naplno a odradí od dalšího kontaktu. Když se ale důvěra vydaří, pak vnímáme, že druhý zůstal „s námi“ právě v té vrstvě, kde to potřebujeme. Půjdeme společnou cestou, neodradili jsme se navzájem, můžeme si důvěřovat.

Životní základ

Důvěra se buduje od dětství. Důvěra ve svět, v kterém nebude člověk nikdy osamocen a kde si vždycky poradí. Právě obrazy milovaných osob z prvních let se vrývají do srdce a vytvářejí pevný ochranný štít. I babička tak zůstane niternou částí, která může podvědomě „zasáhnout“ v tu správnou chvíli. A to i dlouho poté, co z tohoto světa odešla.

Většina z nás si z dětství nese pár ochránců. Propůjčili nám každý jiné zbraně a štíty různých velikostí, tvarů a barev. V některých oblastech svých životů tak jsme chráněni, v jiných nám zaštítění chybí. Někdo získal ochránce i mimo rodinu nebo u vzdálených příbuzných. Jiný má svého hrdinu snad i v dávných předcích, které nikdy neviděl.

Ty nejvýraznější zbraně do vztahů nám poskytli ti, co při nás stáli v plném zájmu o naše nedovyvinuté osobnosti ve všech možných náladách, proměnách a potřebách. Vtiskli nám, že můžeme důvěřovat skutečnému zájmu druhého, že se můžeme spolehnout.

Zároveň nás ale nechali osamostatnit se, hledat a naplňovat takové vztahy oboustranně a svobodně. Právě tito lidé stanou po našem boku a můžou živit naše zdravé vztahové části i v době, kdy se život ubírá smutnějším směrem.

Znovu na cestě

I když jsme si důvěru ve vztazích nevybudovali v dětství, často po ní stejně v skrytu duše pořád toužíme. A je to dobře. Jakkoliv může být takové přání bolestné a nenaplněné, je důkazem, že vztahové části neodumřely. Pořád v nich něco tepe, stále v nich koluje míza.

Toužíme po vztazích s lidmi, kteří budou na naší straně. Kteří řeknou, že nás mají rádi a rozumějí nám, i když jsme třeba někdy děsní, obtěžující, hysteričtí, smutní, náladoví. Přejeme si budovat vztahy, které nás zasáhnou jako celek a obnaží. V nichž můžeme nakonec i krvácet a obvazovat si navzájem rány.

Ale už nejsme dětmi a zjednodušené poučky o hranicích, kdy nikdo není povinen dělat cokoliv pro druhého a chápat ho, mají své důsledky. Lidé pak zůstávají ve svých oddělených zabetonovaných prostorech a často neudělají krok k tomu druhému, protože jednoduše nemusejí.

A my, co pro zbourání zdí tolik horujeme, je na druhé straně často sami z lenosti, strachu nebo nepochopení budujeme. Nejsme tak často o moc lepší. Propletenec hradeb a otevřenosti se stává neřešitelnou rovnicí.

Testování důvěry ve vztazích

Pro toho, kdo v dětství nebo dospívání důvěru příliš nenasál, bývají vztahy spíš otevíráním opevnění a shazováním brnění než procházkou růžovou zahradou. Patří k nim také testování partnerů nebo přátel. Pochroumaný člověk, který se chce přiblížit důvěře, překračuje často hranice s obavami, že takhle vztahy nejspíš určitě skončí. Ale je tu naděje, že ne.

Nedůvěřivé dítě v nové rodině své náhradní rodiče často testuje mnohem důrazněji než to, které má rodiče vlastní. Paradoxně je zdravější než to, které je příliš hodné a nic mu nechybí: testuje důvěryhodnost a opravdovost vztahu a je ochotné dát ho všanc.

Stejně tak testují často své partnery lidé, co mají z dětství jakkoliv narušenou důvěru. Jejich mechanismy bývají těm dětským podobné. Vznikají konflikty, při kterých se vlastní hranice i hranice druhých narušují, a v případě úspěšného – a tím dospělého – rozřešení se znova obnovují i rozšiřují. Důvěra se nevytváří v míru, kde všechno klape, ale naopak tam, kde stojíme mimo daná schémata. Svá nejhlubší zranění si totiž v životě osaháváme v nekomfortní zóně.

Překročit rubikon

Překročením hranic k důvěře může být cokoliv, o čem si myslíme, že to není (jinde) dovoleno, a co s sebou přináší i nezanedbatelné emoční zatížení. Může jít o něco úplně neškodného, nebo taky o požadavky nezdravé, až patologické.

„Hranici zdraví“ bývá těžké vyhodnotit a jistotu, co se kdy ve vztahu ustojí a vzájemně prolne, máme málokdy. Co jeden vidí jako nepřijatelné, to druhý vydrží a vztah se narovná a utuží. Co je pro někoho výzvou a touhou pomoci, pro jiného může být překážkou a zděšením.

Spolubytí

Každá osobnost je jiná. Překročení hranic může být pokusem, jak se umět i odevzdat, a tím cestou k uzdravení a důvěře. Může být ale také propadem do ega, které nebude nikdy nasycené. Za důvěru pak bude považovat neoddělitelnou symbiózu ve všech svých potřebách. Co může jednomu pomoci, uvrhne druhého jen hloub do nikdy nekončících, nesplnitelných a doživotně neudržitelných přání.

Dětství ve vztazích vždycky ochutnáme, ale jako kdysi dávno špatně ochucené jídlo se už nedá zpětně vylepšit. Dávná pachuť na jazyku by však neměla zasáhnout naše chuťové buňky natolik, abychom si neuvařili jako dospělí něco dobrého pro sebe i pro druhé.

Přes zástupy těch, kteří druhé podvědomě zneužívají pro kompletní návrat k dětským potřebám, jsou tu i ti, co touží po opoře, aby své dospělé části mohli dotvořit a začít důvěřovat. Mají šanci stát se díky důvěře ve druhé celistvějšími a prožívat svět jako bezpečné spolubytí.

Můžeme k tomu každý přispět i svým dílem. Tím, že budeme uvažovat nejen o obraně svých hranic, ale v závislosti na situaci i o jejich otevření. Ve spolubytí nejsme osamělými státy s uzavřenými hranicemi a ostnatými dráty, ale spíš spřátelenými krajinami, mezi nimiž jsou hranice průchozí. Navzájem si tak otevíráme svá bohatství a vykrýváme to, co druhým chybí.

Důvěra ve vztahu je velice podobná jako v profesním životě, tedy obchodní partnerství!