Jak hrát divadlo každodenního života

Zkuste si někdy položit otázku: Kdo jsem? Jakou roli v životě zastávám? Odpověď nebude jednoduchá, proto se asi řada lidí zprvu uchyluje k zjednodušenému tvrzení: jsem něčí bratr či sestra, syn nebo dcera, matka nebo otec, učitel, lékař, bankéř, řidič autobusu atd. Má tím na mysli své postavení v mezilidských vztazích nebo v pracovním prostředí. Zjistit ale „kdo jsem“ vyžaduje mnohem větší úsilí, spoustu přemýšlení nad podstatou své osoby, vlastní identity.

A je to natolik intimní záležitost, že se člověk raději nejprve pokusí obecněji vymezit vlastní osobu pomocí sítě vztahů, do kterých je začleněna – svou sociální roli.

Pomáhá i omezuje zároveň

Sociální role nám pomáhají v tomto světě se orientovat. Usnadňují nám chování ve společnosti, ale zároveň nás omezují, regulují naše chování do přijatelné a očekávané podoby. Přitom jich můžeme naplňovat hned několik. Vyžadují od nás však, abychom vůči nim byli poslušní a řídili se pravidly, která jsou v síti rolí ukryta. Jistě by nás např. zaskočilo, kdyby se žena – matka nestarala o své děti, lékař odmítal ošetřit pacienty nebo dítě místo školní docházky živilo rodiče.

Jak projet křižovatkou rolí

Naše role mohou mít odlišnou náplň, dokonce natolik, že je obtížné, ne-li nemožné, „hrát“ je zdařile. Třeba když je rodič zároveň člověkem s úspěšnou kariérou v oboru, což vyžaduje spoustu času na úkor péče o děti, nebo pracovníkem, který je náhle povýšen do pozice vedoucího, ale zároveň by dál chtěl být blízkým přítelem svých podřízených. V takových případech obvykle nelze ani jednu roli zvládat věrohodně, což v nás může vyvolat negativní pocity. Je to však něco, s čím se zkrátka musíme smířit, a nejspíš to i děláme. Jde o každodenní kompromis.

Co je vrozené, a čemu nás učí život

S některými rolemi se rodíme, jiným se učíme v průběhu života. Už malé děti sledují, jak se k nim rodiče v různých situacích chovají, jak oceňují pro roli žádoucí chování, a kárají je za nežádoucí jednání. Dítě také lidi kolem sebe hodnotí, zda se mu chování dospělých i vrstevníků libí, a podle toho samo sebe „tvaruje“, přizpůsobuje se svým přáním. Sociální role jsou tedy rolemi v jakémsi pomyslném divadle společenského života. A aby ta naše byla věrohodná, musíme se snažit chovat, mluvit i vypadat určitým způsobem, který je pro danou „hru“ typický.

Role je maska, kterou nelze sundat

Sociální role je vlastně taková maska, kterou ve společnosti nosíme. Na rozdíl od té divadelní ji ale nedokážeme sundat. Pokud bychom to učinili, ztratili bychom svou identitu. Co však udělat můžeme, je tuto roli, naši masku změnit. Tak, abychom se v ní cítili dobře, nemuseli čelit zbytečným konfliktům a „hrálo“ se nám lépe.

pravý partnerský vztah je, když nemusíte mít masku a jste to skutečně vy...