Chování davu řídí primitivní povaha kolektivní duše

Chování davu řídí primitivní povaha kolektivní duše

V poslední době dochází k výraznému kolektivnímu posunu v celé naší kultuře. Stává se stále více vulgární, egoistickou, bezduchou a někdy až neuvěřitelně povrchní, naivní a hloupou. Místo aby šířila poznání a vnášela krásu do života, nabírá podobu podzemní kanalizace, kterou proudí splašky produkované jen proto, aby uspokojily masovou spotřebu.


Proč se dnešní společnost polarizuje

Postupně mizí dialog mezi těmi, kteří se snaží věcem z podstaty porozumět, a ostatní veřejností. Vinu na tom však nenese věda. Ta neprochází žádným všeobecným úpadkem. Dává nám poznání přírodních sil a vztahů mezi nimi. Nikdy neřekla, že nám přinese štěstí a mír. Naše city jsou jí lhostejné, protože na nich nemůže nic změnit. Na vině jsou zesilující psychologické faktory, které ovládají jak jednotlivce, tak cítění, myšlení a chování davů.

Občas je strašné uvědomit si, jakou moc dává některým lidem společenská prestiž a pevné přesvědčení spojené s krajní omezeností jejich ducha. V těchto energických fanaticích vyciťují davy instinktivně svého pána, kterého potřebují, napsal Gustave Le Bon. Deficit vědomí sama sebe, primitivismus, povrchnost, absence poznání a z něj pramenícího nedostatku soucitu ukazují šokující skutečnost: dehumanizovanou společnost, v níž je primitivní hlupák králem, a nevědomý dav jeho nástrojem.

Na vině je duševní nákaza

Mravní kvality, které tvoří jakousi psychologickou páteř vyspělé společnosti, pozbývají moci a slepá síla množství se stává jedinou filozofií a hybatelem. Lidé mají falešný pocit, že jsou o všem dostatečně informováni. A ti moudří a skutečně vědoucí se stahují do své ulity a s veřejností raději nediskutují, protože argumentace těch, kteří o věci ve skutečnosti nic nevědí, je agresivně primitivní, násilná, urážlivá a arogantní.

Výsledkem je nový společenský trend. Lidé získávají pocit, že všechny názory, byť nevědomé a postrádající skutečné poznání, jsou stejně hodnotné. Řekneme-li někomu, že to, co tvrdí a čemu věří, nemá s pravdou nic společného, myslí si, že tvrdíme, že jeho život není skutečný, a považuje to za urážku.

V důsledku toho každý názor, jakkoli hloupý, bývá ve veřejném prostoru vyslyšen. Následky jsou vidět všude kolem. To, že jsou si lidé rovni, ještě neznamená, že jsou si rovny všechny jejich názory a postoje. Demokracie jako soubor uvědomělých morálních vlastností a postojů z nich vycházejících, který umí pracovat jen s určitou mírou kolektivní neuvědomělosti, dnes stojí na prahu nové zkoušky.

Podstatou hromadné duševní nákazy, která se šíří v naší kultuře, je aktivní kolektivní odmítnutí procesu vnitřního poznání, ústící v dogmatické lpění na vlastním názoru i tváří v tvář všem faktům a rozumovým argumentům, podpořené pýchou bez ohledu na vlastní hloupost a nevědomost.

Poznání pravé skutečnosti je věcí jednotlivce, a nikoliv společnosti jako celku. Pravda je spojena s poznáním, jež je vždy výhradně výsadou vědomé snahy jednotlivce o rozlišení dobra a zla, proniknutí do jejich podstaty. Proces poznání vrcholí v moudrosti ducha a soucitu srdce, jež jsou výslednicí diferenciace vědomí jednotlivce, tedy vědomě získané schopnosti rozlišovat na základě citových hodnot a rozumových úsudků. Rozlišování jako základní vědomá schopnost vede civilizovaného člověka k přechodu od pudového a afektivního pólu bytí k rozumovému a citovému.

Vědomý posun od kolektivního k individuálnímu, od afektivního k etickému, od nevědomého k vědomému se neděje náhodou, ale je výsledkem mravního úsilí, jež hlubinná psychologie nazvala individuací, tedy stáváním se jedinečnou osobností. Ve svém výsledku se jednání individualizovaného člověka – celistvé osobnosti – nese ve znamení vysokého stupně osobní kultury, opřeného o morální přístup, sebeovládání, pevný charakter a hodnotové uspořádání.

Instinkty a archetypy – základ kolektivní duše

Poznání dává jednotlivci do rukou silný etický nástroj (individuální morální princip), jehož pravá podstata je uvězněna hluboko v kolektivní duši nerozlišeného primitivního instinktivního nevědomí. Naše prožívání a jednání je podmíněno pudovými a afektivními duševními pochody víc než citovým a rozumovým úsudkem.

Ačkoli pudové jednání vypadá mnohdy jako uvědomělá osobní volba, něco naprosto samozřejmého a sebezáchovného, není tomu tak. Jeho působení nás opakovaně strhává do propasti každodenní pasivity a bezmoci na jedné straně, nebo vede k řetězení násilí a agresivního boje bez určující síly uvědomění, bez možnosti volby, rozumového rozlišení a bez síly soucitu na straně druhé.

Instinkty v sobě nesou nejen obrovské množství primitivní energie, ale mnohdy i velmi složité základní formy projevu. Tyto projevy zobrazující se v představách (představující se našemu vědomí v mentálních obrazech a fantaziích) nazývá moderní psychologie archetypy. Archetypy jsou tedy duchovní – mentální obrazy našich pudů. Pokud je pud – instinkt základní přírodní hybnou silou, tedy jakousi prožitkovou základnou, pak archetyp je jejím mentálním obrazem.

Oba póly vypovídají o tomtéž, každý však působí z opačné strany. Jejich společné působení můžeme nazvat kolektivní duší. Kolektivní proto, že se její projevy týkají naprosto každého z nás, jsou ve své prapůvodní podstatě stereotypně stejné, a jejich působení na naše myšlení, představivost, citový život a jednání má stálé, konzervativní a typické projevy.

Afekty a nevědomost

Emancipovat osobnost z podstaty pudových a afektivních reakcí a kolektivních představ je pro rozvoj osobnosti téma nedozírného významu. Pohlédneme-li na mnohdy destruktivní a nerozlišující působení emocí, žádostí a averzí na vše, co tvoří náš bezprostřední osobní život, snadno nám dojde, jak podstatné je rozlišit působení těchto sil v nás samotných.

Projevy všech neuvědomělých faktorů zesilují právě během bouřlivých společenských, ale i vztahových osobních událostí, v situacích, které se nás dotýkají a vyvolávají mnohdy prudké citové reakce. Primitivní povahu kolektivní duše lze vidět venku právě při projevech davových, avšak její projevy můžeme při velmi dobré reflexi vnímat a nahmatat v sobě. Nejde o to potlačit prožívání a vymezit se přírodě intelektem. Naopak.



Čím více je potlačeno prožívání, tím více neuvědomělé jsou tyto síly a tím snáze jim podléháme, aniž bychom o tom věděli. A o to víc upadáme do chaotické sítě protichůdných nestabilních animozit, které při první příležitosti vybuchují buďto v bezmocné pasivitě a paralýze vědomého já, nebo v nekritické náklonnosti k ideálům, které nemají s realitou života mnoho společného, či v egoistickém a nenávistném boji o moc.

Nevědomost je skutečně velmi nebezpečná zbraň. Kdo pěstuje vědomí, ten se cítí být svázán morálními konflikty, které mu brání uskutečňovat prvoplánové vášně, averze a žádosti všeho druhu. Zaobírá se city svými i citovým životem druhých a nehledá jen svůj prospěch. Pěstuje v sobě vědomí, že každý čin má svůj důsledek, a proto se musí postavit svým afektům, pečlivě volit a zvažovat svá slova, myšlenky, činy a jejich důsledky. Pravdou totiž je, že dokud člověk nedohlédne, jaké má jeho konání důsledky ve vlastním prožívání, nikdy se nebude zabývat tím, co jeho jednání způsobuje druhým.

Lidé mnohdy velmi rozdílné inteligence, rozdílného vzdělání a vnímání mají velmi podobné pudy, vášně a emoce. To, čím se od sebe odlišujeme, jsou vědomé prvky povahy. Jsou to zárodky individualizovaného myšlení a citů, které se vymanily z vlivu nevědomých pudových impulsů. Čím se naopak nelišíme (nebo jen minimálně, zejména jsme-li si rasově a kulturně blízcí), jsou prvky nevědomé povahy. Jsme si podobní ve všem, co je předmětem naší citové, nikoliv rozumové funkce: tedy v náklonnostech, sympatiích, antipatiích a averzích, jež jsou základem afektivního života. I velcí vzdělanci mnohdy nepřevyšují úroveň primitivních jedinců, dostane-li se ke slovu jejich afektivní duševní život.