K blízkým se chovejte jako k cennému pokladu

Mělo by tedy v našem zájmu platit, že si svých blízkých budeme vážit a chovat se k nim jako k cennému pokladu. Podívejme se ale nejdříve na dvě situace.

Jsou dvě hodiny odpoledne. Snažíte se dovolat klientovi – potřebujete si s ním domluvit organizační detaily k plánované firemní akci. Jste dohodnutí, že mu máte volat ve dvě, ale klient hovor nepřijímá. Zkoušíte to za 15 minut znovu. Bez reakce. Necháváte tedy na něm, aby vám zavolal zpátky. Jste ve stresu, aby se vám vše podařilo zajistit, mysl máte ale nastavenou na hledání řešení. Když se vám konečně podaří s klientem spojit, rovnou se zaměřujete na organizaci firemní akce, mluvíte klidně a empaticky.

Jsou dvě hodiny odpoledne. Snažíte se dovolat partnerovi – potřebujete se s ním domluvit na přípravě narozeninové oslavy. Máte mu volat ve dvě hodiny. Partner hovor nepřijímá. Opakovaně vytáčíte jeho číslo. S každým dalším vytočením vytáčíte i sebe: To si snad ze mě dělá srandu? Proč to nebere? Já tady všechno zařizuju, a on mi ani není schopný zvednout telefon? Odkládáte mobil a říkáte si, jak to máte s partnerem těžké a že jste na přípravu oslavy sami. Cítíte bezmoc, vztek, zoufalství. Když se vám následně podaří spojit, necháte vztek proniknout do komunikace a jste na partnera nepříjemní.

Mohli bychom pokračovat řadou dalších situací, kdy se ke kolegovi, nadřízenému, známému, návštěvě atd. chováme mnohem lépe než k našim blízkým. Nikdo samozřejmě netvrdí, že se k těm nejbližším nechováme nikdy láskyplně a nesnažíme se s nimi konstruktivně komunikovat. K blízkým si však paradoxně dovolíme mnohem více než k těm, kteří nám jsou vzdálení.

Proč tomu tak je? Protože od nich očekáváme naplnění svých citových (a nakonec i fyzických) potřeb, jako je přijetí či blízkost. Když v tom z našeho pohledu selhávají nebo se naše pohledy různí, může nás to hodně znejisťovat. Naše reakce pak obvykle odpovídá tomu, jak jsme zvyklí v takovýchto situacích reagovat např. podle typu vztahové vazby, kterou jsme si odnesli do života ze své původní rodiny.

Doma nám toho odpustí víc

Roli hraje i očekávaný důsledek našeho jednání. Pokud se budeme chovat nepříjemně ke klientovi nebo k manažerovi, dáme průchod vzteku ve vztahu s kolegy, pravděpodobně přijdou pracovní sankce. Dlouhodobé nepřátelské chování pracovníka může vést od finančních a kariérních postihů až k jeho propuštění.

V práci se tedy řada z nás „drží“, protože se obáváme negativních následků. V průběhu pracovního dne udržujeme profesionální tvář, usmíváme se na kolegy a myslíme si přitom svoje – doma tuto masku odkládáme, protože „držet fazónu“ je náročné a není to nezbytné.

Říkáme si, „doma mi špatnou náladu odpustí“. Je to ale nebezpečné, zvlášť když uvážíme, že se u nás podle statistik rozvádí téměř polovina manželství. Nejčastějším důvodem je nesoulad povah, odlišné názory a vzájemné odcizení.

Oprostěte se od nefunkční komunikace

Partneři často trvají na vlastní pravdě a jejím prosazování, ať jde o praktické záležitosti (jako způsob plnění myčky, frekvence úklidu), nebo o přístup k výchově dětí, ke společné budoucnosti. Velkou vztahovou pastí je, když si myslíme, že náš pohled na věc je ten jediný správný. A následně nenasloucháme, rozčilujeme se, nejsme ochotní konstruktivně diskutovat, protože my přece ze své pozice ustupovat nebudeme.

Zkuste si představit, jaké důsledky by tento postoj měl například v obchodním vztahu. Klient říká: „My bychom rádi kampaň spustili v červenci.“ A vy byste na to okamžitě odpověděli (s otráveným výrazem ve tváři): „To snad ne! To nebude v červenci fungovat. Kampaň spustíme až v září.“ Co by nastalo v rámci vašeho profesního vztahu, je víc než zřejmé.

Posilujte svou všímavost

Pokud chcete vědomě budovat vztahy s blízkými, posilujte svoji všímavost (mindfulness). Někdy si totiž pod silou emocí ani neuvědomíme, že se k druhému chováme agresivně nebo že potlačujeme v zájmu zachování rodinné harmonie své vlastní potřeby. Je užitečné zachytit už předzvěst potenciálního konfliktu (vnímat úroveň své energie a míru spokojenosti, zachytit destruktivní myšlenky), ať můžeme zavčas ještě racionálně a ne pod vlivem emočního únosu komunikovat a sdělit, co potřebujeme.

Zkusme porovnat dva příklady:

Příklad 1. Přicházíte vyčerpaní domů. Otevřete dveře a v předsíni vidíte poházené školní tašky a boty. Nakouknete do pokojíčku a vidíte hračky na zemi. Cítíte, jak se vám hrne krev do hlavy a ovládá vás vztek: „Děláte si ze mě legraci? Jsem snad vaše služka? Proč mám po vás pořád uklízet? Máte měsíc zaracha. A žádná televize!“ Partner strčí hlavu do pokojíčku „Miláčku, co se děje?“ „Ještě se ptej! To jsem snad na to všechno sama? Chováš se jak malej. Děti z tebe mají jenom srandu. Nemáš u nich autoritu. Víte co, nechte mě všichni na pokoji …“

Příklad 2. Přicházíte domů. Jste si vědomi toho, že jste vyčerpaní a že potřebujete chvilku pro sebe. Cítíte, že vás ovládá vztek, když vidíte nepořádek na podlaze. Ale víte, že nemá smysl v tuto chvíli situaci řešit. Pozdravíte děti a partnera. Říkáte: „Dejte mi prosím chvilku, potřebuju vydechnout.“ Jdete se svléknout, umyjete se, uděláte si kávu. Potom svoláte děti ke stolu: „Všimla jsem si rozházených bot a tašek v předsíni a hraček na zemi. Vadí mi to, protože máme dohodu, že si po příchodu ze školy tašky a boty uklízíte a na zemi mohou být pouze hračky, s kterými si právě v té chvíli hrajete … Co vy na to?“ Následně proběhne diskuse a stanovení dalších kroků.

Rozdíl mezi oběma situacemi je právě ve všímavosti – schopnosti zvládnout svoji nízkou emoční a mentální kondici, uvědomit si potenciálně destruktivní chování, a následně v dovednosti využít konstruktivní komunikační prvky.

Pomáhá brát věci s humorem a lehkostí

Stává se, že do komunikace vkročíte nesprávnou nohou – druhému odseknete, kritiku podáte útočně atd. Pokud si to ten, co vykročil špatnou nohou, uvědomí, může říct „přetáčím situaci“ a třeba opravdu odejít z místnosti, znovu do ní vstoupit a začít komunikaci konstruktivně. Přetočení přináší humor a lehkost a poskytuje šanci ke konstruktivnějšímu směru komunikace.

Zítřek nám nikdo neslíbil

Můžete si také zkusit představit váš běžný denní program bez vašich blízkých. Třeba: jak by probíhalo běžné ráno bez vašeho partnera a dětí? Co zabezpečování chodu domácnosti? Jak byste trávili víkendy, Vánoce, narozeniny nebo dovolenou?

Žijeme často v koloběhu povinností a neuvažujeme nad tím, jak moc je každý z těchto společných momentů vzácný. Jako by se tyto chvíle mohly opakovat do nekonečna. Ale děti rostou, dospělí stárnou. Nikdy už nevstoupíme do stejné řeky.

Možná může takový závěr vyznít morbidně, ale právě vědomí neopakovatelnosti každé chvíle a také naší konečnosti nám může pomoci investovat víc energie do vztahů s našimi blízkými – dokud máme možnost s nimi trávit čas. Protože další minutu, hodinu, zítřek nám přece nikdo neslíbil.