Budete šťastnější, umíte-li odložit své potěšení na později

Walter Mischel se o sebekontrolu a schopnost lidí odložit potěšení zajímal dlouhá léta. Byl rok 1969 a děti z Bingovy mateřské školy na Stanfordské univerzitě čekal experiment. Na stole před každým z nich byl bonbón. Výzkumník jim vysvětlil, že odejde z místnosti a za chvíli se vrátí. Pokud do té doby svůj bonbón nesnědí, dostanou jeden navíc.

Mnohé děti si vytvářely strategie „jak nesníst bonbón“ – mluvily samy se sebou, koukaly do země, zpívaly si. Některé uždíbly jen kousek a pamlsek natočily tak, aby výzkumník jejich malý podvod neodhalil. U dalších bonbón zmizel ze stolu dřív, než výzkumník stačil odejít z místnosti. Jiné dokázaly na svou odměnu poctivě čekat celých patnáct minut. Průměrně čekaly pět minut.

Trpělivější si vedou v životě lépe

Původní Mischelovy výzkumy se zaměřovaly pouze na batolata a předškolní děti. Koncept dlouhodobé studie ho napadl mnohem později. Když jeho nejmladší dcera Kira, která se v roce 1969 výzkumu také zúčastnila, nastupovala na vysokou školu, náhodou se jí otec zeptal, jak se daří jejím spolužákům ze školky. Díky tomu spatřil souvislosti a objevil zdánlivě jednoduchý vzorec – děti, které byly ve školce nejzdrženlivější a bonbón nesnědly, postupem času překonaly své vrstevníky a vedly si v životě lépe.

Proto začal znovu sbírat data, provádět rozhovory a zkoumat už odrostlé děti ze školky. Jeho Marshmallow test (podle oblíbeného amerického bonbónu) se stal známým po celém světě. Walter se věnoval svým svěřencům přes 40 let, a zaznamenal tak víc než polovinu jejich života.

Když „děti“ nastupovaly na vysokou školu, srovnával Mischel jejich výsledky v testu SAT (test předpokladů používaný pro přijímání studentů na americké vysoké školy, maximum bodů je 800) a zjistil, že ti, kteří jako batolata byli schopni odložit potěšení, dosáhli průměrně o 210 bodů víc než ti, co toho schopni nebyli.

Další analýza proběhla ve věku mezi 27 a 32 lety. „Trpělivější děti“ měly vyšší míru sebehodnocení, nižší index tělesné hmotnosti, lépe se vyrovnávaly se zklamáním a stresem a svých cílů dosahovaly efektivněji. Sběr dat pokračuje dodnes, poslední byl v roce 2014 a předtím v roce 2010, kdy účastníkům bylo mezi 40 a 45 lety.

Pokušení predikuje budoucí úspěch

Výsledkem Mischelova celoživotního snažení je poznání, že schopnost člověka odolat pokušení silně predikuje budoucí úspěch v mnoha oblastech života – ten, kdo to dokáže, má větší pravděpodobnost, že bude dobře fungovat ve škole a později i v zaměstnání, bude mít vyšší sebevědomí i sebehodnocení, může být méně ohrožen obezitou, pravděpodobně nebude trpět psychickými nemocemi a dosáhne větší spokojenosti v partnerském životě.

Mnoho psychologů se pokoušelo tuto teorii zpochybnit. Následující výzkumy však vedly spíš k potvrzení, doplnění či rozvinutí původní Mischelovy práce. Odpůrci argumentovali, že všechny zkoumané děti vyrostly ve stejném prostředí, takže výsledky nejsou obecně platné. Mischel tedy aplikoval svůj výzkum i na děti pocházející z chudších částí USA, z Brazílie, Mexika… Brzy však zjistil, že výsledky se téměř neliší. Prostředí nehraje roli.

Marshmallow test je v psychologii stále živým tématem. Například v roce 2012 Celeste Kidd a Holly Palmerio zkoumaly, zda v rozhodování dítěte nehraje roli i racionální rozhodovací proces, který závisí na spolehlivosti okolí. Děti dostaly za úkol ozdobit papír. A to buď obyčejnými pastelkami hned, nebo pestřejšími potřebami, až se výzkumník vrátí a donese jim je. Jedné skupině je po dvou a půl minutách přinesl, jiné řekl, že je zapomněl a už se mu pro ně jít nechce. Pak děti dostaly klasický úkol s bonbonem v podobě, jak ho prováděl Mischel.

Děti v nespolehlivém okolí průměrně čekaly pouze tři minuty, zatímco děti, které se přesvědčily, že výzkumníci drží slovo, vydržely v průměru 12 minut, než bonbón snědly. Výsledkem bylo zjištění, že pro schopnost odložit potěšení není důležité pouze sebeovládání, ale i racionální rozhodnutí.

Kudy vede cesta ke štěstí

Z výše uvedeného vyplývá na jedné straně optimistický závěr, že kdo se umí kontrolovat, nebude nejspíš obézní, nemocný, a dokonce se ani nerozvede! Na druhé straně znepokojující tvrzení, že míra sebekontroly už ve čtyřech letech ovlivňuje budoucí štěstí lidí a v dospělosti s tím už v podstatě nic nenadělají.

Ale svět není černobílý. Netoužíme jen po růžových bonbonech jako děti, s postupem času objevujeme i jiné hříchy, které nám často nedají spát – alkohol, cigarety, drogy. Z experimentů W. Mischela a jeho spolupracovníků vyplývá, že sebekontrola je osvojitelná vlastnost a není daná jednou provždy. Můžeme se naučit, jak s vůlí pracovat.

Co oči nevidí …

Leckdo si například vzpomene, jak chtěl zhubnout a držel dietu. Nebylo to snadné. A proč? Protože pořád měl na očích ledničku. Chceme-li dietu splnit a ledničce se vyhýbat, pomůže osvojit si jednoduchou zásadu: „Jestli se přiblížím k ledničce, pak ji určitě neotevřu.“ Platí, že čím častěji si to nacvičujeme, tím samozřejmější to pro nás bude – což z naší sebekontroly učiní zažitou schopnost a pro nás už nebude tak obtížné oddalovat potěšení.

Zachovejme si nadhled

Rada Waltera Mischela zní: „Když vás popadne zlost a s ní i hříšné myšlenky, představte si, že jste moucha.“ Jste malá moucha sedící na zdi. Nikdo si vás nevšímá, ale vy vidíte všechny osoby v místnosti, každý kus nábytku i sami sebe. Tato forma nadhledu redukuje stres i zlost a dává nám možnost negativní situaci přehodnotit.

Výsledky Marshmallow testu jsou populární, ale tím pádem i často nesprávně interpretované. Mischel skutečně našel spojitost mezi sebeovládáním a životním štěstím. To však neznamená, že bez sebekontroly nedosáhneme spokojenosti. Jistě, čím je pevnější, tím lepe pro nás, ale nesmíme ji budovat na úkor všeho ostatního.

Pokud umíme vystavět své štěstí i na jiných vlastnostech, rozhodně neztratíme spokojený život jen proto, že se párkrát neovládneme.