Prostor svobody a posvátna je i v naší mysli

Získáváte tak jiný pohled na sebe, na svět, na to, co je opravdu hodnotné. Být mnichem není životní cesta strávená v klášteře. Není to povolání, ale osud, který následujete po volání, po zaslechnutí vnitřního hlasu.

Můžete žít naplno v okolním světě, ve vztazích, v rodině, ale přesto můžete být syceni mnišskou dimenzí života. F. M. Dostojevskij v Bratrech Karamazových napsal, že mnich není zvláštním druhem osoby, ale tím, čím může být každý z nás. Jde o „podstatu naší přirozenosti“ – možnost, kterou máme v sobě, zdroj, z kterého můžeme čerpat.

Teolog Raimon Panikkar, španělský propagátor archetypu mnicha, který se jako katolický kněz označoval i za hinduistu a buddhistu a byl iniciátorem mezináboženského dialogu, poukazoval na univerzálnost mnišského vzoru v srdcích lidí. Sebe sama považoval za „mnicha bez kláštera“. Metaforické vnímání může být mostem k navázání kontaktu s mnichem v nás.

Vězení a klášter nejsou totéž

Svůj klášter najdete ve vaší mysli – prostor svobody, posvátna, chráněný tichem a vnímavostí ke kouzlu věcí, lidí či situací v životě. Samota může být obrácením do vašeho nitra, k působení ducha. Klášter lze vytvořit z jakékoli omezující situace, která vás limituje a již pociťujete jako vězení, když najdete způsob, jak jí přitakat.

Vězení a klášter mají jedno společné – omezení. Ale v klášteře jste dobrovolně, s vnitřním souhlasem, a omezení pak slouží rozvoji vaší duše, jejímu zacílení a sjednocení. Mnich umí přeměnit vězení v klášter, a dokonce v něm najít svůj domov.

Podobně smýšlel i Mahátma Gándhí při pobytu ve vězení, k němuž byl odsouzen pro své protikoloniální postoje. Našel tam prostor pro psaní svých děl a zrála v něm přes veškerou obtížnost situace i jeho osobnost.

Neodmyslitelnou součástí mnišství je určité uskromnění, často vyjádřené postoji a životním stylem. Půst může znamenat abstinenci zlých myšlenek a skutků, celibát dává možnost uchopit sexualitu šířeji a jemněji a poznávat ji v každém aspektu života. Tělo může mít hodnotu chrámu, kterému projevuji úctu. Pomyslným sexuálním partnerem může být celý svět, který vás přitahuje, podmaňuje si vás, láká vás a vyzývá ke kreativitě.

Poslušnost může být výrazem naslouchání, „vnímání srdcem“. Chudoba je očišťující léčbou konzumu, solidaritou s těmi, co mají nedostatek. Vzdát se majetku představuje rozhodnutí pro bohatství duše. Krádež není jen někomu něco vzít, ale i brát si to, co nepotřebuju. Třeba i přejídat se, když velká část světa trpí hladem.

Mnich ve vás může životu dát originální tvar, protože v něm nepřekáží vaše ego, nechybí cit pro posvátno. Běžné věci a úkony mohou mít hloubku, kterou jim dáte svou imaginací, svým postojem a pohledem. Posvátný může být každý okamžik, každá událost. Čtení může být kontemplací, výlet mnišskou poutí, skupina přátel či komunita předchutí nebe.

V každém terapeutovi je kus mnicha

Mnich (řecky monos) je sám, sám o sobě, sám v sobě. Je odpoután od škodlivých vazeb a napojen na duši, na Boha, na život. Mnich jako ten, kdo pečuje o duši, je předobrazem terapeutů. V rámci judaismu se jedna větev mnišství dokonce jmenovala therapeutes a léčba psychiky patřila k její doméně. V každém terapeutovi je kus mnicha, projevujícího se nasloucháním, empatií a solidaritou s utrpením.

Sekulární doba a jazyk do jisté míry vytunelovaly spirituální tradice, zbavily je hloubky a krásy a změnily v karikaturu. Mnich překračuje ego cestou sebetranscendence, sebevyprázdnění, a ne přeplněním sebe sama vším možným v duchu moderního „seberozvoje“. Mnišská cesta ke svatosti (holiness) je cestou k celistvosti (wholeness), kde já ustupuje do pozadí a vynořuje se širší celek života, smysl a krása.

Mnich ctí sounáležitost, intuici, kreativitu i humor, který bývá lakmusovým papírkem toho, že rozvoj duše nesklouzl do nějaké podivné pasti. Provokuje tím, že umí žít skromně, dokáže se obejít bez toho, co je často základem naší spokojenosti – úspěch, rodina, sex, významná práce. Bere na sebe podobu toho „neužitečného“, který se „jen“ modlí, medituje. Provokuje svou „neužitečností“, aby ukázal, že v Božích očích máme význam i bez výkonu, práce či ocenění – hodnotná je naše nejhlubší podstata.

Mniši jsou jako plíce světa, kde svět ještě dýchá a oživuje se čistou energií. Neužitečnost je jen zdánlivá. Podobně mluví i indiánští šamani.

Umění odevzdávat, na čem lpíme

Mnich nemusí uspět ve světě; je vlastně outstanderem i outsiderem, připraven „dosáhnout ničeho“ ve smyslu výkonů – může být mnohem víc jen v rovině bytí, což vnější svět považuje za bezvýznamné či za selhání. Mnich má schopnost odevzdávat, na čem lpíme, a dát své já k proměně.

Odevzdává i svou identitu, kterou psychologie považuje za nezbytnou součást štěstí. Mnich se stává nikým, aby mohl být kýmkoli a se vším se mohl identifikovat, vše mohl milovat. Svůj hlas připojuje ke sboru všech dalších hlasů, aby se podílel na harmonii. Ví, že ambice bývají často nepřítelem duše.

Může nás zasvětit do umění ztrácet, tolik potřebného pro naše životy, které se neodvíjí podle reklam o dobývání úspěchů a bezbřehém štěstí. I po nás bude život pravděpodobně chtít zakoušení ztráty – vztahů, zdraví, lidí, perspektivy, víry. Mnich je učitel pro toto opomíjené umění.

Řada mnišských řádů doporučuje jako základ pro dobrý život mít v zorném poli smrt – jen s pohledem na smrt vidíme lépe hodnotu věcí, jejich význam či bezvýznamnost, jejich správné proporce. Smrt nás učí a zakoušíme ji v každém umírání našich představ, v každé ztrátě, v každém odsouhlaseném i neodsouhlaseném umírání v sobě. Jako kdyby smrt dávala do pohybu i život – jedna polarita aktivuje druhou.

Mnich může mít podobu poutníka čerpajícího z cesty a ticha. Ticho nabízí možnost slyšet jinak nepovšimnuté zvuky, naladit se na intrapsychickou hladinu i určitou univerzální frekvenci všech lidí, kolektivního vědomí.

Mnich také může žít v komunitě a poznávat lásku jinak než „tradičním“ partnerstvím ve dvou. Jeho partnerem je život sám. Stažení se ze světa může být důležité i proto, aby se do něj mohl případně znovu napojit. Ze zkušeností s tichem může vzniknout inspirativní řeč, ze samoty angažovanost pro svět, z modlitby odhodlání.

Mnich je zaměřen na jednu věc, má fokus. Dospěl ke zjednodušení života, které často marně hledáme. Zjedno-dušení je cestou, jak se stát jednou duší, být spojený s celkem, mít empatii a soucítění s celým světem. Mnich je přítomný v našem rozhodnutí nejíst maso a chránit zvířata, v našem zodpovědnějším přístupu k přírodě, všude tam, kde nám nejde jen o nás samé. Mnich poznává posvátné ve všem, co ho obklopuje, a láska ke světu a láska světa mu jako jediné pravé zrcadlo ukazuje původní podstatu duše.

Čerpá svou sílu z modlitby či meditace. Modlitba dává rytmus. Můžeme v ní rozlišovat, co skutečně chceme a co potřebujeme, můžeme v ní objevit jiný pohled, vyslechnout své myšlenky i emoce a jít dál za ně, do prostoru ticha a klidu. Modlitba je způsob, kterým člověk nabízí sám sebe tomu, co ho přesahuje a také naplňuje.

Umění vnímat čas a neotročit mu

Mnich žije zčásti v čase a zčásti jakoby mimo něj. Připomíná mýtus bohyně Persefony, která tráví část roku na zemi a zbytek v podsvětí s manželem, bohem Hádem. Mnišský čas se neřídí podle hodin a našich plánů, ale podle denního rytmu modliteb či liturgických událostí. Otevírá to prostor pro hledání jiných, více imaginativních cest, jak vnímat čas a jak s ním zacházet a také mu neotročit.

Čas může běžet pomaleji a může být vnímán jinak – nepřímým důkazem je třeba stále větší obliba pobytu vrcholných manažerů v klášterech. Kroky mnicha nejsou neseny záměry a očekáváními, ale jsou spíš unášeny do oblasti ducha. V popředí není snaha, ale plynutí, bytí samo, které určuje cestu. To nemusí být nijak pasivní postoj, jde spíš o receptivní vnímání skutečnosti a reagování v souladu s tím.

Archetyp mnicha může být cennou postavou vašeho vnitřního týmu. Asi málokdo vyjádří ve svém životě naplno potenciál tohoto archetypu. To však neznamená, že nemá smysl touto cestou jít. Nejde o dosažení ideálu ani o výlučnost či dominantnost mnišské cesty – koneckonců ve východní spiritualitě se často mnišská identita a život v klášteře doporučuje jako určitá fáze a etapa života, jako výzbroj pro život. Jde o možnost vidět život z jiného úhlu, být naplňován z jiného, vnitřního zdroje.

Mnich nás má vést k tomu, abychom byli oázou soucítění, abychom aspoň trochu reagovali jako živá odpověď na otázky utrpení ve světě, smyslu života, rozvoje hloubky a krásy. Úžas je podle sv. Benedikta, otce západního mnišství, prvním stupněm pokory.

Chcete-li zažívat zázraky, nečekejte nějaké zvláštní přírodní úkazy, znamení či mimosmyslové zážitky, ale staňte se sami zázrakem – těmi, kdo umí časem odpustit křivdu, zapomenout na sebe, druhé potěšit, povzbudit, kdo objeví na světě krásu a jsou jí inspirováni k dalšímu jednání, k životnímu stylu s péčí o duši svou a duši světa. Mnich je personifikací ducha, který umožňuje, aby se vaše ego zmenšovalo, ale rostla láska, a sílila tak vaše podstata.

Učitel – archetyp mnicha – je stále přítomný v našem nitru a nabízí nám své zasvěcení a doprovázení.