Kolik tváří skrýváme ve svém nitru?

Přání být s konečnou platností čitelně nějaký patří k úskalím osobního rozvoje. Rádi bychom měli vlastnosti a rysy, které tvoří skloubený, ovladatelný a přehledný celek. Tak, aby se projevoval v našich vztazích, práci či zálibách. Něco jako jeden hlas se správnou výškou, zvukem, melodií, který všemu vévodí, všechno s jistotou řídí, chápe, plánuje a uskutečňuje. Osobní rozvoj pro mnohé znamená předvídatelnost, umění řídit životní situace jako dobrou firmu s jasnými náklady a výnosy, nezklamávat se v nejistotách a rozporech u sebe i u druhých.

Ale skutečnost bývá často jiná. I v obyčejných situacích, kdy nejde o vážné psychické poruchy, nám vnitřní svět může ukazovat různorodost. Prostřednictvím emocí v něm podle psychoanalytiků zažíváme i rozdílné postavy hlásící se v různých situacích a kontextech o slovo. Mohou být protichůdné, překvapivé v tom, kdo jsme a co potřebujeme.

Pestrý svět vnitřních postav

Mnozí autoři psychoterapeutických textů popisují svět vnitřních postav. Ty podle nich až archetypálně vyplňují duševní obzor a dávají o sobě v různé intenzitě vědět ve snech, prostřednictvím emocí, imaginace apod. Přímé ohrožení a destrukce některé z životodárných vnitřních postav může dokonce destabilizovat duševní rovnováhu a někdy i život člověka.

Přiznat se k osobnostním polohám, které lze vystavovat, protože jsou obecně uznávané, v blízkém okolí respektované a zapadají do žebříčku obvyklých hodnot a ideálů, je snadné. Obtížně to jde tam, kde se cítíme jako outsideři, kde nám něco „kazí plány“ začlenění do společnosti, rodiny atd. Potlačené a občas i subjektivně neoblíbené stránky se často ozývají, ačkoli jsme je vyhodili dveřmi, vkrádají se maskovaně oknem.

Dávají nám najevo, že jsou přece jen nějakým esenciálním způsobem potřebné. Způsoby, kterými se vracejí, mohou být totiž bez jejich přijetí daleko sofistikovanější, trýznivější a destruktivnější. I když jsme interiér pečlivě obložili krásným dřevem a servírujeme na oslavu kaviár, uvnitř hlodá dřevomorka a poznáme to teprve, až obložení kompletně rozežere.

Jak by se tedy měly některé naše odlišné postavy spolu sžít? Mohly by respektovat svoji jinakost a ocenit se navzájem. Každá totiž může přinést něco podstatného; vystoupit s emocí a přáním, kterými potřebuje něco bránit nebo dát najevo, že se něco zásadního děje. Odlišné části by se daly přirovnat i k obrazu, na kterém vidíme různé barvy a rozeznáváme zcela oddělené tvary, přitom obraz jako celek může dobře ladit.

V osobním a jedinečném světě vnitřních hlasů neexistují objektivní a pro všechny platné závěry. Individuální význam vystupuje v kontextu vlastního života a jen na jeho základě proměňuje svá poselství. Smutek, hněv, vina, závislosti, impulzivita, vztahovost, kreativita, stabilita, péče, intimita a mnoho dalších potřeb a emocí může svou intenzitou zbytnět do mohutných vnitřních postav, které hrají v originálním filmu vlastního duševního života. Vstupují pravidelně na scénu, a můžou se dokonce táhnout i napříč generacemi.

Jednolité já neexistuje

Dávné přání člověka po poznání pravosti a správnosti vlastního já reflektuje také buddhistické učení. Dnes nás dokáže inspirovat i v terapii. Buddhistické pojetí vychází z představy, že samotné já jako středobod našeho vnitřního světa je už primárně rozbité. Rozbité já tak nepotřebuje jednolitou podstatu, které by se mělo pevně držet. Nemusí se napasovat do staticky přehledného celku, pravosti nebo falše, seřezat do správného tvaru, něčemu jasnému vyhovovat. Touha po skutečném a jediném já je buddhisty vnímána jako narcistní a kontraproduktivní.

Můžeme být přemýšlivým čtenářem, dojímajícím se posluchačem, ale i rivalem, který dokazuje v určitém okamžiku svoje schopnosti, a tím nakonec i sílu a převahu. Rozpad falešného obrázku sebe sama nastává uvědoměním si jeho projevů. Odpadá tak představa dobráka až do morku kostí nebo naopak člověka zlého, nedokonalého, nedospělého do stavu „pravého já“. Takové já se projevuje jako sebe-vědomé, vnímá vlastní proměnlivost, sžívá se s ní a je mu s ní na světě lépe.

V tomto smyslu tak můžeme okusit i sebe-vědomí v podobě pozorování, kým jsme, jak se proměňujeme. Vnímat, kde je možné se realizovat při co nejmenším zranění sebe i druhých. Přílišná impulzivita, rozporuplnost, nejistota a nekontrolovanost vyplývá často z touhy vyhovět nějaké ustálené představě, kdy nakonec levá ruka neví, co dělá pravá.

Zatímco jedna ruka hladí, druhá může mít chuť praštit do stolu, v horším případě někoho jiného. Bráníme-li proto dlouhodobě například mírumilovnost a pochopení jako svoji podstatu, můžeme nakonec neodvratně upadnout do tvrdosti, nesmířlivosti nebo pasivní agrese. Obě ruce jsou totiž součástí jednoho těla, jeho různých pohybů a energií.

Jinakost uvnitř i okolo nás

Dobrým projevem barevného vidění, přijetím různých vnitřních důrazů bývá i lepší zvládání protikladných názorů a tendencí kolem nás. Dokážeme lépe rozlišit, kdy je třeba vystoupit a něco skutečně bránit, a kdy bychom naopak měli mlčet, nerozněcovat žabomyší války, tolerovat rozdílnost, počkat, naslouchat.

Poznáme-li sami v sobě, kolika různými proudy se musíme občas brodit, můžeme i u ostatních lépe objevovat komplexnost, proměnlivost a jedinečnost. Zaostříme lépe na kontext života, osobní historii, situaci, jinou kulturu, zázemí apod. Dokážeme také udělat to, co je pro druhé dobré a přínosné, i když my sami to tak nevnímáme.

U blízkých lidí se nám může povést zachytit i střídající se postavy vnitřního světa, stejně jako se je učíme poznávat sami. Někde opodál tak stojí pečovatel, jinde požitkář, raněný, truchlící, využitý, vítěz, soupeř, nedoceněný, obtížený břemenem. K těmto postavám se pak můžeme jednotlivě vztahovat a přemýšlet, která z nich a proč hraje u druhého v jeho panoptiku občas prim a proč nám třeba leze na nervy.

Můžeme se také pokusit probudit nebo oslovit jiné, pod povrchem žijící části, které čekají na svůj vstup na scénu. Zatímco určitá část zmohutněla a zhltla všechnu energii, utlačila jiné části a mohla způsobit nervozitu a nepohodu.

Často kroutíme hlavou, proč naše vztahy nefungují. Přece jsme tak skvěle a logicky vysvětlili svoji pozici, co na tom druzí nechápou? Odpověď je někdy jednoduchá. Mají to zrovna teď jinak, táhne je něco jiného, ale my jsme to nevnímali, nezeptali se. Nenechali jsme prostor a ticho pro rozvinutí vnitřního i vnějšího dialogu.

Každý dobrý vztah se podobá otáčení kaleidoskopem barevných sklíček, kdy občas žasneme nad tím, jaká nová barevná kombinace se vytvoří, i když se to na první pohled nezdá. Člověka, kterého máme přečteného, o kterém si uchováváme v duchu statický mentální obrázek a nepotřebujeme o něm už nic dalšího vědět, často buď přeceňujeme, podceňujeme, upínáme se na něj nebo ho znehodnocujeme, odsuzujeme. Stabilita dává životu půdu pod nohama, ale příliš neživá statika působí rozklad.

Každý dobře fungující útvar podporuje kromě stability i dávku jinakosti, svobody projevu a pohybu různých částí. Kde se úplně vymýtí odlišnost a protichůdnost, tam se celky rozpadají. Umírají na umělost, nepohyblivost a útlak, zatímco právě jimi živí i podprahové odmítané síly deroucí se ven. Ani náš vnitřní svět by se proto neměl stát nesvobodným územím, kde sami sebe svazujeme jediným správným hlasem nebo cestou, utkvělou představou o sobě, o druhých a o světě.

Osobnost je charakterizována nejen tím, co dělá, ale i tím, jak to dělá.