Psychopati nás ničí, protože jim to dovolíme

Mohou-li získat nějaký prospěch, převálcují každého, komu svědomí nedovolí překročit hranice etických norem. A pokud jsou okolnostmi a ve vlastním zájmu donuceni udělat něco chvályhodného, často to opakují, aby svou „dobrotu“ co nejlépe prodali.

Derou se nahoru s využitím všech prostředků a používají k tomu nepoctivé, nefér metody. Není to však odvaha ani inteligence, díky čemuž jsou proti ostatním v kariérním postupu zvýhodněni. Jejich „superschopnosti“ jsou dány především specifickou odchylkou od obvyklého fungování mozku.

Prožívání a chování většiny nás dospělých vychází z kombinace chladného racionálního úsudku a morálních zábran. V mozku psychopata je však interakce mezi zadní částí prefrontální kůry a přední částí prefrontálního kortexu, tedy mezi logikou a emocemi, omezena. Vedle těchto neurogenetických předpokladů se na vzniku psychopatie podílí také stresující dětství. A to není nic, co bychom s nimi rádi měnili.

Proti těm bez skrupulí stojí lidé naučení vyhýbat se konfliktům

Jenže ani my, co se považujeme za normální, nejsme úplně v pořádku. Mnohdy se ustrašeně vyhýbáme konfliktům. Máme-li někde veřejně vystoupit a důrazně vyjádřit své postoje, hroutíme se obavami z nepochopení či neúspěchu. Jsme prostě součástí naší dnešní stydlivé společnosti.

V hlavě nosíme policajta: pocit studu, který v nás vychovali rodiče, prarodiče, kamarádi a učitelé. Při každém přestupku přicházel káravý pohled, případně příkrá slova a trest. Tak jsme se naučili žít mezi lidmi a téměř bezvýhradně respektovat společenské dohody.

Stud není podle současné psychologie vrozenou funkcí, protože se v různých kulturách projevuje velmi odlišně. Naše kultura přitom byla donedávna (a v mnoha ohledech stále je) zatížena totalitní konvencí. Nejen že jsme okřikováni za běžné přestupky. Byli a často jsme přímo vedeni ke lži a odměňováni za její věrohodnou interpretaci. Vlastní názor není vítán. Obhajovat ho na veřejnosti bylo nemyslitelné a stále je kontroverzní. Naučili jsme se jít z cesty hrubé síle.

Naučili jsme se jít z cesty hrubé síle

Dnešní děti si sice mohou dovolit víc autenticity, přesto se i na nich naše dědictví podepisuje. Jejich výchovu obstarává minulostí poznamenaná generace i soudobé modernistické trendy. Přesto máme stále šanci, jak jim do hlav nenasadit toxickou podobu studu a nezadupat v nich svědomí a sebevědomí.

Je správné učit dítě, kde jsou hranice. Je normální děti kárat a třeba i přiměřeně trestat. Pak ale musí následovat vysvětlení, pozorné vyslechnutí, společné zamyšlení, laskavé objetí. Tak se rozvíjí evolučně nejvyspělejší forma myšlení: spojení rozumu a slušnosti. Jen takovému myšlení patří budoucnost.

Ve spojení rozumu a slušnosti patří budoucnost!