Jak z toho ven, když už jsme na dně a konec je v nedohlednu

Psychologové soudí, že lepší to zatím nebude a situace je víc než kritická. Běžná doporučení, jak nepropadat úzkostem, strachu, depresím či prostě a obyčejně špatné náladě, už nefungují. Něco takového jsme ještě nezažili.

Každý den je vlastně vězením. Rutina je otravná a nudná. Pracujeme z domu, ale moc nás to nebaví, bez kolegů a osobních setkání to nemá šťávu. Nikdy předtím by nás nenapadlo, jak nám bude chybět ráno vstávat a jít do práce.

Donedávna jsme vídali své kamarády alespoň venku, na procházce. Teď to nejde. Navíc, ať chceme, nebo ne, máme strach. Kdokoliv se může nakazit!, slyšíme ze všech stran. Ve zprávách, na internetu, na sociálních sítích. Stále více mladých lidí je údajně na „jipce“, nemocnice jsou na pokraji zhroucení. Tak raději zůstaneme doma.

Telefonáty nás už spíš otravují. Víme, že bychom měli přátelům volat, ale není to jako při setkání naživo. Chybí nám objetí, úsměv, dotyk, společný smích. Otráveně koukáme na seriály a jedinou naší radostí je jídlo. Je nám jedno, jestli ztloustneme, když stejně nikam jít nesmíme. V noci nemůžeme pořádně spát a ráno jsme unavení. Vlastně celý den, ačkoliv nic moc neděláme.

Už si ani nepamatujeme, kdy nám bylo dobře. A možná že ten koronavirus už máme. Nenakazili jsme se od krabice z dovážky jídla? Umyli jsme si pořádně ruce? Máme strach. Taky o to, že přijdeme o práci. Nedokážeme se pořádně soustředit a stále „odbíháme“ od pracovních povinností na sociální sítě.

Vzpomínáme na dobu, kde jsme nic moc neřešili, a byli bezstarostní. Chodili jsme na spinning, v pátek s kamarády na víno, čas od času na koncert, do baru, do divadla, do kina. Seděli v kavárně, četli si knížku, ale teď nic z toho nejde nebo nás nebaví. Máme pocit, že z nás každý další den v domácím vězení vysává poslední zbytky energie.

Stres se sčítá, až dosáhne kritického bodu

Američtí psychiatři Thomas Holmes a Richard Rahe vypracovali v roce 1967 tzv. stresovou škálu životních událostí. Každá je v ní obodována: úmrtí partnera – 100 bodů, rozvod – 73 bodů, výpověď z práce – 47 bodů, změna zaměstnání – 39 bodů, smrt blízkého přítele – 37 bodů, změna finanční situace – 38 bodů, změna životních podmínek – 25 bodů, změna spánkových či stravovacích návyků – 15 bodů … Čím víc bodů v průběhu jednoho roku člověk nasbírá, tím větší je u něho pravděpodobnost vzniku psychického nebo tělesného onemocnění: kolem 300 bodů je už riziko velmi vysoké.

Zaběhlý rytmus, který jsme měli rádi, včetně času pro koníčky a relaxaci, se vytratil. Častokrát plíživě a postupně. Různá omezení nepřišla najednou. Postupně jsme se přestali vídat s blízkými lidmi, příbuznými a kolegy. Mnozí přestali chodit do práce, omezili svoje koníčky, a pokud nemáme zrovna v lásce běh, vynechali jsme i většinu sportů, které jsou skvělým prostředkem, jak odbourat stres.

Když se nám ze života vytrácí radost plíživým krokem, někdy si toho ani nestačíme všimnout. Pak už jen cítíme, jak klesá naše nálada, až je dlouhodobě pod bodem mrazu. Ačkoli si to možná nejsme ochotni připustit, za poslední rok jsme nasbírali tolik bodů, že se začínáme hroutit.

Většina z nás musela opustit své koníčky, někteří ztratili blízkého člověka, téměř všichni jsme zažili výraznou změnu zaběhlého životního stylu. Ačkoliv jednotlivé události jsou poměrně běžné (chvíli nechodíme do práce, chvíli se nevidíme s blízkými přáteli, chvíli bydlíme sami…), v této míře a v tomto rychlém sledu je toho najednou moc.

Mnoho z nás má ale pocit, že bychom to vše měli zvládnout. Být několik měsíců bez svých koníčků, pečovat o sebe, o děti, partnera, domácnost. Být sami se sebou, najít si po deseti letech novou práci, dělat nákupy prarodičům. Nebát se o sebe, o své blízké a přátele. Být bez odpočinku a relaxace několik měsíců. Vždyť jiní jsou na tom daleko hůř.

A pak se to stane. Najednou jsme frustrovaní, rezignovaní, naštvaní, apatičtí, podráždění. Zhroutíme se pod návalem všeho, co jsme si dali za cíl vydržet a překonat. Dojde nám, že to hned tak nepřejde. Že to ještě potrvá pár měsíců a možná i let, než se budeme moci vrátit do zaběhlých kolejí, pokud vůbec. Jak tedy dočerpat sílu a nepropadnout zoufalství?

Ne že ne, máme právo se litovat

Jiní lidé nemají co jíst, jsou bez domova nebo kolem nich zuří válka a hladomor. Přece si nemůžeme stěžovat jen proto, že nelze jít plavat … Můžeme a měli bychom být naštvaní nebo smutní, že už několik měsíců nemůžeme dělat to, co máme rádi. Ještě nikdy jsme se v podobné situaci neocitli. Životní standard máme poměrně vysoko a na dobré se zvyká lehko, nicméně i tak máme právo se politovat.

Máme právo se naštvat nebo cítit křivdu, že už hodnou chvíli nemůžeme dělat mnoho věcí, které nás těší a baví. Které nám dosud umožňovaly odreagovat stres, vztek a tlak. Nemusíme hned vyzařovat pozitivní přístup, když jsme frustrovaní a naštvaní. Klidně běžme na odlehlé místo a křičme. Vyplačme se, vypovídejme se, bušme do polštáře. Pokud v sobě máme tlak, je dobré pustit ho někudy ven.

Rozdělme ten balvan na kamínky

Pokud se budeme na celou situaci dívat jako na jeden obří neřešitelný problém, zaplaví nás bezradnost. Zkusme si ale proto vše, co nás tíží, rozkouskovat na miniaturní body. Každý den jednu otázku, jednu činnost, kterou vykonáme. Nic velkého. Malé úkoly, které můžeme zvládnout. Ať už pracovní, nebo osobní. Celá situace s koronavirem může být obřím balvanem, který nás zavalí. Nebo jej rozložíme na kamínky, které postupně odkládáme pryč:

• Co budeme dělat dnes?
• Která věc nás pálí nejvíc, je nejdůležitější?
• Co můžeme ze seznamu na chvíli vyškrtnout?
• Která věc nám zlepší náladu, když ji vykonáme?
• Kdy ji vykonáme?
• Komu můžeme říci o pomoc?
• Čím se odměníme, když danou položku splníme?

Čím víc malých konkrétních bodů si pro sebe uděláme, tím lépe se nám budou zvládat. Nespěchejme na sebe a nezapomeňme na odměny. Nejspíš se právě teď vyrovnáváme s největším tlakem, který jste dosud zažili. Začněme tedy postupně odkládat kamínky z nůše, kterou si neseme na zádech.

Zkusme se občas odpojit od okolního světa

Skupina vědců v čele s Mahbubem Hossainem publikovala v roce 2020 článek shrnující mnoho poznatků o vlivu pandemie na lidskou psychiku. Jedním z důležitých závěrů je, že psychickému zdraví nepřispívá přílišné sledování médií ani sociálních sítí. Naopak: je to jeden z rizikových faktorů. Čím méně, tím lépe.

• Kolikrát jsme se rozčílili při sledování televizních zpráv? Kolikrát nás dopálila tisková konference? Kolikrát jsme se rozohnili nad příspěvkem na Facebooku?

• A naopak: Jak jsme se cítili, když jsme celý den neměli příležitost číst nebo vidět zprávy? Uteklo nám něco? Jaký pocit jsme měli, když jsme byli v přírodě bez mobilu?

Stojí za to občas „vypnout svět“. Nic neposlouchat, na nic se nedívat. Pokud máme velký strach, že o něco přijdeme, vyčleňme si na to konkrétní čas a ten neprodlužujme. Nenechme se zahltit pesimistickými zprávami, které na nás internet a televize chrlí. Volba náhradní činnosti je jen na nás: kniha, procházka, jóga, vaření, uklízení, spánek, cokoliv, co nám udělá dobře na těle či na duši.

Poděkujme za to, čeho si v životě vážíme

Je v pořádku čas od času se řádně politovat. Nemáme to lehké. Emoce potřebují ven, jinak napáchají škody. Co ale dělat, když se nedaří dostat je z těla ani z mysli? Jednou z technik je každodenní cvičení vděčnosti.

Udělejme si soukromý rituál, kde poděkujeme za to, čeho si ve svém životě vážíme, a že jsme díky tomu tak trochu klikaři. Třeba ráno při pozdravu slunci věnujme vesmíru poděkování za zdravé děti a skvělého manžela/manželku, rodinu, úžasné přátele a pejska.

• Co máme v životě my?
• Co nebereme jako samozřejmost?
• Co je pro nás tak trochu zázrak a vážíme si toho?
• Co i v těchto těžkých dobách funguje a nikdy bychom o to nechtěli přijít?

Pokud necháme vděčnost projít naší myslí, rozlije se v nás pocit, který může být dobrou náplastí na ztráty, které nás potkaly.

Zkusme nabídnout pomoc, nebo si o ni říci

Nemusí jít zrovna o samaritánství nebo dobrovolnictví v nemocnici. Vděčnost a štěstí druhých nás může vytáhnout z našich vlastních negativních a stále se opakujících myšlenek na vlastní utrpení.

Pokud ale cítíme, že na nic z toho už nemáte energii, sílu ani náladu, nebojme se zavolat o pomoc, svěřit se do péče odborníkovi, který nám může pomoci odvalit ten balvan emocí, strachu, úzkosti či deprese a vidět svět zase z trochu zdravější a šťastnější perspektivy.