Vychutnávejte okamžik… a nebudete litovat!

Ač se to na první pohled může zdát trochu morbidní, myšlenky a přání starých umírajících lidí mohou být pro mladou generaci nesmírně inspirující. Na sklonku života už člověk nemá potřebu na nic si hrát nebo podléhat svému egu či emocím. Vidí vše takové, jaké to ve skutečnosti je.

Australská sestra Bronnie Ware strávila dlouhá léta právě ve společnosti umírajících lidí. Ti se jí během svých posledních chvil často svěřovali s životními osudy, a také s chybami a omyly, kterých litovali. Některé se v těchto zpovědích často opakovaly. Uveďme tedy 5 nejčastějších věcí, o nichž lidé na pokraji života hovořili s lítostí:

1. „Měl jsem žít podle sebe, ne podle očekávání ostatních,“

Vůbec nejčastěji se umírající lidé zmiňovali o svých nenaplněných snech. Naprostá většina to nepřipisovala smůle ani osudu, ale svým špatným životním volbám, snaze zavděčit se především svému okolí, místo aby raději šli svou vlastní cestou. Uvědomili si to naplno, až když už byli staří a nemocní.

2. „Měl jsem mít víc odvahy vyjadřovat své pocity.“

Mnoho lidí má během života problém upřímně vyjadřovat své pocity a být vždy sám sebou, protože příliš dbají o to, jak se na ně dívá jejich okolí. Nakonec jsou nuceni dusit v sobě nejen své emoce, ale také různé křivdy. Snaha udržovat každý vztah bezkonfliktní a s nikým si to nerozházet dřív či později vyústí v komplexy.

Upřímný člověk dokáže rozvinout své vztahy s ostatními na vyšší úroveň a každý toxický vztah hned v zárodku ukončí.

3. „Neměl jsem tolik pracovat.“

Dnes je bohužel běžné, že se lidé 20, 30 i mnohem víc let neustále za něčím honí, aby nakonec zjistili, že propásli dětství svých potomků (pokud vůbec nějakou rodinu založí) a stárnutí svých rodičů, na které si nedokázali najít čas. Měli totiž pocit, že peníze a kariéra jsou středobodem „úspěšného“ života.

4. „Bylo chybou přerušit kontakty se starými přáteli.“

Někteří z nás jsou schopni nechat se vlastním životním stereotypem (budíček – práce – televize/PC – spánek) polapit do té míry, že kompletně přeruší styky se svými dlouholetými přáteli. Na smrtelné posteli, kdy chce každý mít ohledně svých vztahů pokud možno čisté svědomí, aby mohl odejít v klidu a míru, je však zpravidla už příliš pozdě cokoliv napravovat nebo dohánět.

5. „Neměl jsem se bát žít šťastný život.“

Žít šťastný a po všech stránkách kvalitní život je svobodnou volbou každého z nás. Nejde o něco, co je dostupné pouze pro vybranou skupinu lidí. Nesmíme však dobrovolně zabřednout do stereotypů kolem sebe a musíme najít odvahu jít svou vlastní životní cestou, která nás vnitřně uspokojí a naplní.

Dokud jsme mladí, naivní, odhodlaní a na míle vzdáleni od smrti, sotvakdy pomyslíme na pomíjivost života. Snad jen tehdy, když v našem okolí náhle vyhasne život někoho, kdo měl ještě notný kus své cesty před sebou. Všichni chybujeme a učíme se.

Mezi mantinely většinové společnosti však až příliš často zapomínáme, že jak svou pouť po tomto světě projdeme, záleží především na nás.