Mýtus o čarodějnicích je jako vystřižený z erotiky
Nosatá stařena letící na koštěti temnou nocí se od moderní představy čarodějnice dost liší. Harry Potter, přeborník ve famfrpálu, by se halucinogenním kořenům tohoto mýtu divil. Mohou za něj přírodní byliny – mnohé dokážou člověka vyléčit, ale taky pěkně „sjet“. Syntetické drogy však zatlačily znalost přírodních halucinogenů do pozadí.
Středověké hippies končily často v plamenech
Mýtus o létání na koštěti vznikl v období od pozdního středověku do raného novověku, kdy se oblíbenou kratochvílí v Evropě, naše území nevyjímaje, staly čarodějnické procesy. Nejčastějšími oběťmi těchto vykonstruovaných církevních perzekucí byly ženy, obvykle kořenářky neboli tehdejší léčitelky většiny populace.
Některé z nich ale často zajímaly spíš halucinogenní efekty různých bylin než jejich léčivý potenciál pro komunitu. Mnohé vývary a masti z bylin – lektvary byly nejen afrodiziakální, ale i toxické. Tropanové alkaloidy, účinná látka mandragory lékařské, jednoho z nejčastějších léků kořenářek, totiž mohou stejně dobře způsobovat snížení krevního tlaku jako halucinace. Kromě toho vyvolávají problémy v zažívání včetně zvracení, při větší konzumaci dokonce bezvědomí. A to se s představou o odpočinkových drogách příliš neslučuje.
Historie má smysl pro šibeniční humor
Pokud byl lék přijat zevně, nikoliv vnitřně, zvracení a horečkám se dalo částečně vyhnout. Musel se aplikovat na co nejvíc prokrvené části těla. Řešením byly např. masti na potní žlázy do podpaží. To však ve středověku s jeho mnoha vrstvami oděvů nebylo moc praktické, proto se našla jiná dobře prokrvená a přístupná oblast – ženské genitálie.
Bylo ale třeba najít způsob, jak do nich mast vetřít. Proč se k tomu podle historiků i dobových autorů používala košťata, to se už neví. Snad proto, že jejich násady byly vzhledem ke kvalitě středověkých domácích příslušenství dostatečně dlouhé a zároveň i hladké. Když tuto skutečnost spojíme s psychoaktivním účinkem používaných látek, je vznik mýtu o létání na košťatech nasnadě.
Tyto informace bychom samozřejmě měli brát s jistou rezervou. Ne snad proto, že by podobný druh užívání odpočinkových látek nebyl pravděpodobný (lidé je dnes berou i prapodivněji), ale spíš kvůli absenci hodnověrných historických pramenů. Prostě přímá svědectví nám vzhledem k ohnivé ostrakizaci kořenářek, nešťastně označovaných za „čarodějnice“, chybějí. Ale jedno je jisté – historie má pořádný smysl pro humor, byť je někdy spíš šibeniční.